Amazonie - část 2

Na Rio Negro konečně vyplouváme až odpoledne. Loď má výkonný motor, když jej kapitán vytúruje do obrátek a kolem nás začíná konečně proudit vzduch, všichni si oddychneme. A občasných pár kapek rozrážené vody stříkající kolem nás (a i trochu na nás) jen přivítáme. Netrvá dlouho a spatříme před sebou kalný pruh řeky Solimoes. Jsme na fascinujícím soutoku žlutohnědé Solimoes a černé Rio Negro. Rio Negro má 22 stupňů, Solimoes je o 6 stupňů teplejší, rozdíl teplot si zkoušíme a opravdu jsou místa, kde ponoření rukou na obou stranách loďky znamená různé teploty. Vody obou řek jsou odděleny ostrou klikatou hranicí, která zvolna mizí až po desítkách kilometrů níže po proudu Amazonky.

KajmanLibor Novotný

Soutok je pochopitelně populárním cílem turistů i místních, navíc řeky jsou zde významnými dopravními tepnami, proto je na soutoku pořád několik lodí různé velikosti, ať už čistě vyhlídkových nebo dopravních, převážejících obyvatele z Manaus do vnitrozemí Amazonie a naopak. My jsme se zdrželi asi 10 minut a pokračujeme dále proti proudu Solimoes. Zakotvíme u malého přístaviště, Sami zorganizuje nosiče, kteří naloží naše zavazadla na kolečka a vyvezou je po svahu nad břeh řeky. Kolem stojí domy na kůlech, zřejmě kvůli zvyšování hladiny řeky v období dešťů (v těchto místech  se zvedne hladina až o 15 metrů!) a jako obrana proti hadům.

Po levé straně prostranství nad řekou je hangár, sloužící jako prodejní skladiště. Franta si zde kupuje mačetu, komu chybí baterka, má poslední možnost si ji koupit, budeme je potřebovat. Teplota se blíží čtyřicítce, marně hledáme kousek stínu, slunce zde skoro na rovníku svítí kolmo shora a stíny nejsou. Nakonec máme všichni všechno a nasedáme do mikrobusů, které nás převezou asi 40 km k jednomu z ramen Amazonky. Klimatizace nestíhá chladit rozpálený prostor, raději otevíráme okýnka. S námi jede Sami a samozřejmě si hned zapaluje cigaretu. Někdo si dovolí protestovat, ale Sami klidně odpovídá naprosto odzbrojujícím argumentem, na který nenalézáme odpověď: „I need it." („Potřebuju to."). Ovšem z jeho úst to zní skoro mile a nikdo se na něj nedokáže zlobit.

Projíždíme po asfaltce (!) krajinou, kde první zárodky pralesa střídají pastviny a jezírka porostlá obrovskými koly Viktorie královské (Victoria Regia nebo Victoria Amazonica). Mylně se domníváme, že Amazonie bude plná tohoto „leknínu", proto ani nežádáme zastavení, dále je ale už nepotkáme. Škoda. Pomalu si zvykáme, že všude převládá zelená barva. Bude tomu tak po několik následujících nezapomenutelných dnů.

Po necelé hodince zastavujeme u mostu přes řeku, která zde má „normální" šířku, na jakou jsme zvyklí u našich řek. Kotví zde několik hausbótů, u jednoho z nich nás čekají naše dvě loďky. Tento plovoucí dům je zároveň samoobsluhou, ve které je možné koupit pod jednou střechou vše nutné k přežití na řece. My už ale skoro vše máme, čeká nás však delší cesta po vodě, proto využíváme dřevěné budky s toaletou (klasická porcelánová splachovací mísa, ústící ovšem do řeky). Nakonec neodoláme a kupujeme si aspoň studené plechovkové pivo (pilsener type) a vodu v PET lahvích. Nasedáme do lodiček, naštěstí opět s plátěnou střechou, která zabraňuje slunci v našem úplném vysušení. Vyrážíme na řeku kolem dalších plovoucích domů, před kterými jsou plovoucí zahrádky i s (plovoucími) domácími zvířaty.

Z nějakého důvodu je naše loď rychlejší, brzy ztrácíme druhou loďku z dohledu. Prozatím jsme v relativní civilizaci, břehy řeky jsou místy obdělávané, na loukách se kolem občasných farem pase dobytek, krávy jsou trochu vyzáblejší než u nás, vypadá to spíše na nějaký druh zebu. Když se ale ráchají ve vodě, vypadají zase jako vodní buvoli. Nebo jsou to různé druhy, těžko říci. Pastvin po stranách postupně ubývá, více se objevují zárodky pralesa. U břehů občas stojí bílá volavka, někdy i šedá, ale těch je méně. Barevní ptáci ve větvích skloněných nad řeku jsou asi ledňáčci (ti menší s převažující žlutou barvou) a ledňáci (ti větší, více do modra).

Najednou náš domorodec řídící loď sníží otáčky na tiché minimum a ukazuje na nenápadnou kládu u břehu - kajman o nás prozatím neví, ale když nás uslyší, rychle se uklidí do vody, kde se cítí přece jen bezpečněji. Během deseti minut objevíme ještě několik kajmanů, dokonce se naučíme je na břehu poznat i sami, což není pro nezkušené oči tak jednoduché, jak by se zdálo. Zdejší kajmani obvykle nepřesahují dvoumetrovou délku (jinak prý dorůstají až 4,6 m), z člověka mají respekt, ale potkat je ve vodě by nemuselo být zrovna příjemné. Po březích je jich plno, dokonce i velmi blízko lidských obydlí.

Když si myslíme, že už dokážeme objevit vše, upozorňuje nás průvodce na půlmetrové želvy na pahýlech stromů trčících z vody jen pár metrů od nás - my bychom si jich opět nevšimli. Ptáků je možno vidět při troše pozornosti opravdu hodně. Kromě ledňá(č)ků a volavek jsou zde třeba ibisové různých barev včetně nezvykle pestrých, kormoráni, nějaké kachny, ve větvích lítají „krocani" s korunkami na hlavách a samozřejmě nad hlavami nám krouží dravci, supi (či lépe řečeno kondoři - často se to plete) i jiní, asi to budou orli.

Na chvíli vypínáme motor na soutoku dvou říčních ramen, abychom počkali na opozdilce. Najednou něco skočí po pravoboku - dostali jsme se do hejna růžových sladkovodních delfínů (delfínovec amazonský), to znamená, že pod námi je asi 120 metrů vody, jinak by tu nežili. Delfíni se nečekaně vynořují v různých vzdálenostech, někdy i celkem blízko nás, vždy s velmi elegantním prohnutím. Jejich růžová barva je velmi neobvyklá, ale ne všichni jsou stejní, vidíme odstíny od světle skoročervené až po standardní šedou.

Hluk motoru druhé lodi je vyruší, kolegové mají smůlu a nevidí už nic. Průvodce Sami (s neodmyslitelnou cigaretou) si přesedá k nám, aby nás zatížil a druhou loď odlehčil, dále už plujeme spolu. Mineme civilizovanější údolí s plovoucím obchodem a několika farmami na mírné vyvýšenině nad řekou, dostáváme se ale brzy opět do pralesa. A po další skoro půlhodině konečně vidíme na levém vysokém břehu zelený srub a vedle něj dřevěnou vyhlídkovou věž - jsme u našeho dočasného útočiště. Přirážíme k molu a po strmých provizorních stupních vynášíme zavazadla nahoru ke srubu. Já to své s 12 kg vody navíc proti ostatním jen s vypětím sil. Ani nestačím vnímat, že procházím ananasovým políčkem.