Všichni doufají, že to bouchne

Už není žádná Libye, už neumírají lidi v pouličních bojích na severu Afriky. Už neumírají lidi pod troskami zemětřesením a tsunami zničených budov.

Teď je hlavní zprávou že utíká z nějaké Fukušimi radioaktivní pára a všichni doufají, že to bouchne.

Reportéři už nejezdí do Japonska monitorovat škody po vodě, teď se tam jezdí utíkat před reaktorem. Už je jedno, že mohou další otřesy narušit už tak poškozenou statiku civilních budov, hlavně, aby bouchla elektrárna.

Je to situace srovnatelná s tím, když spadne velké letadlo, je to pro novináře něco jako Vánoce pro nás ostatní. Sice se v autech zabije daleko víc lidí, ale nikoho nebaví se na to každý den koukat. Stejně tak v Elektrárně nepřišel vinou radiace nikdo o život, přece se o tom píše víc než o tisících obětí zemětřesení a stovkách obětí současné války v Libyi.

To by byla voda na mlýn ekologických aktivistů. „Vidíte, my jsme Vám to třicet let říkali, že to jednoho krásného dne z ničeho nic bouchne.“ „A dočkali jsme se…“ „Sice to nebylo z ničeho nic, ale měli jsme pravdu…“

Palcové titulky ve všech novinách, jaké strašné nebezpečí to světu hrozí a jak varovali už den předem, že to beztak celý vyletí do povětří. Všichni těší, jak se budou Evropské elektrárny testovat proti desetimetrové vlně tsunami a zemětřesení nejmíň do devítky a jak jich polovina neprojde, prože předepíšem dest bezpečnostních okruhů a ve stokilometrovém v okolí civilistům zakázanou zónu.

Jaká to strašná radioaktivita to uniká z Fukušimi, v blízkosti reaktoru dokonce naměřili hodnotu odpovídající několikanásobnému vyšetření na CT.

Lidi běžte se schovat, nakupujte jódový tablety, nebo aspoň sůl s jódem, na koho nezbudou vyprodané pilulky.

Ono to možná dojde i k nám do ČR, tak naštelujte dozimetry na východ nebo na západ, podle toho odkud bude zrovna foukat. Třeba se vám podaří, něco naměřit nad přirozenou radiaci, abychom se mohli dostatečně bát.

Běžná uhelná elektrárna vypustí ročně do vzduchu stovky kilogramů uranu ve spalinách a všem je to putna, zatím co z Fukušimi neunikne do vzduchu ani gram a půl světa narychlo krtá protiatomové bunkry.

Zatím co štěpení uranu je v podstatě zastaveno od prvních otřesů a „dohořívají“ zbytky už před tím rozštěpeného materiálu, sem tam vzplane odpadní vodík, který bohužel trpí samovznícením a ve styku s kyslíkem i bouchá, se všichni předhánějí v katastrofálních předpovědích, co nejhoršího by se ještě mohlo stát.

Nic horšího se nestane, Japonští technici to s pověstným klidem zvládnou, ale mraky novinářů a jimi šířící se panika jim to určitě neulehčí.

Poločas rozpadu je daná věc a jasně říká, že čas hraje pro obsluhu elektrárny. Zbytky radioaktivního materiálu se po čase vrátí do Země, odkud přišly, Thajci zase začnou jíst Japonské ryby a novináři rázem zjistí, že v Libyi už je dobojováno a že chudáci mrtví po tsunami už jsou i pohřbení. Ekologové budou ještě chvíli vyskakovat, že počet vážných havárií na jaderných elektrárnách se zvýšil o 33% a pak si zajedou nabít elektromobil elektřinou z Temelína a budou u toho nadávat, jak je ten proud dneska drahej.

Technikům v elektrárně přeji, aby se hlavně zbytečně nemuseli rozčilovat s novináři a především, aby se po návratu domů shledali se svými rodinami a nemuseli někoho hledat v troskách. O tom, že celou situaci v elektrárně zvládnou, ani v nejmenším nepochybuji.