Dneska se plánuje, kdy půjdou patnáctiletí za 50 let do důchodu. No OK, to by ještě nebylo tak hrozné, dělat nějaké výhledy na základě současného demografického vývoje. Jenomže 50 let, to jsou dvě generace. 50 let, to je technologický posun 500 %. Za padesát let se můžeme dožívat 120 let anebo také ne.
Za padesát let se dá stihnout jedna světová pandemie, dvě světové války a tři změny režimu. Za padesát let může přijít malá doba ledová nebo se mohou naopak zvednout oceány o 50 metrů.
Jako dobře, plánujme důchody na 50 let dopředu, ale proč nebo komu stojí za to se kvůli tomu hádat? Je tedy nějaký odhad, že se bude chodit do důchodu v 70 letech no a? Když se lidi budou v pevném zdraví a plné kondici dožívat stovky, tak se to logicky posune na 80 a naopak, když budou umírat v 70 letech, tak se to průběžně sníží na 60.
Když se ukáže, že za ty dvě generace bude málo dětí a málo pracujících přistěhovalců, tak se holt půjde do důchodu později a naopak, když přijde během příštích 25 let baby-boom, tak se půjde do důchodu dříve.
68, 70, 72 let, to přece není nic pevně daného, ale určitá proměnná, která se bude měnit v závislosti na situaci a to nejen v závislosti na počtu dětí, ale také v závislosti na stupni technologického vývoje.
Klidně se může stát, že za 50 let budou za nás dělat práci z 90 % stroje a do důchodu se půjde ve 30 letech. Kdo ví? Ale připravme se na nejhorší a směřujme k nejlepšímu.
Stejně tak dohady o tom, že těžké profese půjdou do důchodu o 5 let dříve…
Co je těžká profese dnes a co bude těžká profese za 50 let?
Dnes je těžká profese horník, za 50 let si horník sedne na povrchu do klimatizované kabiny robotického ovladače podzemního rypadla a bude dělat joystickem od sebe k sobě. Zatím co programátor těchto strojů bude od 40 let nezaměstnaný, protože už na to nebude stačit.
Chci říct, že je nesmysl vést tyto žabomyší války o to, kdo kdy půjde do důchodu za 50 let, protože nikdo tu křišťálovou kouli nemá. Jenom se kvůli tomu pár hlupáků naštve a pár chytráků získá nebo ztratí politické body, ale stejně se každé 4 roky (někdy i častěji) mění politický režim a každá vláda si to bude chtít upravit k obrazu svému, to máme za 50 let nejméně 12 úprav.
Má smysl dohadovat se o tom, jak systém nastavit, aby pokud možno odolal případnému krachu státu a jeho platební insolvenci a aby odolal případné hospodářské recesi, ale nemá smysl bavit se o tom, kdy půjdou do důchodu dnešní školáci a co bude za 30 nebo 50 let těžká profese. Víme dobře, jak špatně fungovaly pětiletky, proto se nesnažme nic plánovat pevně na 50 let a hlavně ne na jednom „pilíři“ na „jedné noze“.
Aby byl systém odolný, měl by mít hodně opěrných bodů a nenabízí se jich málo. Vybírat lze z části průběžné, části dobrovolného spoření, části povinného spoření, části generační (děti dotující přímo své rodiče) a třeba i části sociální, pro ty, které v životě potká opravdová smůla a nebudou se o sebe moci postarat sami ani v jednom z těchto bodů. Jednotlivé vlády jak půjdou, pak mohou přidávat či ubírat váhu jednotlivým pilířům podle aktuální situace jak politické, tak ekonomické či demografické. Základem dlouhodobě funkčního systému je tedy jeho pružnost.
Proto mě fascinuje, když se v novinách píše, že politické strany konečně našli shodu v tom, že za 50 let půjdu těžké profese o 5 let dřív do důchodu. Tak si mohou všichni poplácat po ramenou, jak se pěkně dohodli. Přitom základ reforem, byť chabí, ale aspoň nějaký, chce opozice (po tom co plánuje vyhrát volby) stejně zbourat.
Tedy: Koza se nažrala, ale vlk zůstal hladem.
