S aktuální agresí Ruska vůči Ukrajině se čím dál tím častěji ptáme, jakou roli hraje Severoatlantická aliance NATO. Rusové dávají svým počínáním jasně najevo, že NATO je pro ně síla, kterou nemohou ignorovat. Nechme teď úvah, zda je naše členství v tomto spojeneckém paktu přínosné, nebo ne. Zvažme však, jakou pozici tam zastáváme.
Jelikož tento článek píši na svůj blog, mohu si dovolit prezentovat své názory, ačkoliv nemusí být neutrální. Osobně si myslím, že koncepce této Aliance je správná, neboť sdružuje státy Evropy, alespoň jejich velké množství, ke společné spolupráci za účelem obrany starého kontinentu. Druhou stranou mince jsou však Spojené státy, které jsou jednou polaritou důvodu vzniku této aliance – Studené války. Jasně jsme se tedy vyčlenili na břeh západu.
V dobách, kdy si Rusko převzalo již podruhé v historii poloostrov Krym, čímž předvedlo nerespektování smlouvy podepsané v Budapešti v dobách rozpuštění Sovětské republiky, kdy Ukrajina odevzdala zděděné jaderné zbraně, za což Rusko uznalo hranice Ukrajiny, se ukazuje, že myšlenky na Evropu bez války jsou více vysněné, než vzájemná tolerance různých kultur. Válka tu zkrátka byla, je a bude, myšleno globálně.
Nic si tak nenalhávejme, Česká republika není schopna ubránit své území dlouho v případě napadení. Můžeme dlouze zmiňovat důvody, proč tomu tak je – drastické škrty v rozpočtu, tunelování a korupce v obraně. Ach, jaká věčná škoda. Jednou za to dost možná zaplatíme. Vadí mi jedna věc, a sice že lidé, kteří se pod takovou bilanci podepsali, by byli první, kdo by se v případě válečného konfliktu schovával.
Naše obrana je stavěna na případném zásahu NATO. Bohužel, tady je ten bod zvratu. Na jednu stranu tuhle podporu a pomoc chceme, ale na druhou neplníme své závazky vůči alianci tak, jak jsme se sami zavázali. Když jsme vstoupili, měli jsme odvádět dvě procenta HDP na obranu, ve skutečnosti ale odvádíme kolem procenta. Časem se to má navýšit na 1,4 % HDP, což je ale ovšem stále málo. Možná bychom měli opravdu zvážit, zda chceme být součástí této aliance, ačkoliv se nám to může a nemusí líbit. Pokud máme být partnerem, buďme jim se vším všudy, tedy i tak, že my sami proto musíme něco udělat. V těchto dobách se ukazuje, že Evropa by rozhodně neměla počítat s tím, že válka nám nehrozí. Rusové zbrojí čtyřnásobně než v posledních letech a neustále „oťukávají,“ jak je Evropa schopna se bránit.
Nevím proč, ale myslím si, že tuto stránku Evropa, včetně nás, velice podceňuje… Jaký smysl má bytí s někým partnerem jen na půl? Chceme se spoléhat na alianci? Buďme členem naplno. Nechceme? Vystupme… Jak vyplývá z jednoho moudra: „Pokud neděláš něco naplno, nemůžeš uspět.“
