Český hokej není jen sport. Je to národní hrdost!

                Hokejová republika v srdci Evropy je opět na nohou. Po roce, nebo spíše po několika měsících (Olympijské hry v Soči skončily de-facto včera), se zraky fanoušků upírají do Minsku v Bělorusku. Česká republika, co by hokejová velmoc, chce opět překvapit své fanoušky ziskem nějakého cenného kovu. Někteří lidé kolem mne ale hokej odsuzují, že je to nesmyslná honba za černou tečkou na ledě. Ach jak je mi z toho smutno, neboť se nejedná jen o hokej, ale o národní hrdost, kdy konečně uctíváme České symboly a barvy. Blog idnes mi tak přijde jako šance se k tomuto tématu trochu rozepsat…

                Když se v roce 1998 hrál olympijský turnaj v Naganu, lidé neplánovaně vycházeli do ulic, aby alespoň na hony daleko sevřeli dlaně a na dálku fandili týmu z České republiky. O co šlo? První hokejový turnaj pod pěti kruhy v historii, na jehož konci stál Jágr s Haškem jako vítěz turnaje všech ostatních předchozích turnajů. V Naganu se poprvé v hokejových dějinách utkali skutečně nejlepší hokejoví umělci tehdejší doby – hráči z NHL dostali zelenou startu.

                Už při předchozích větách mě mrazí. Jsem mladý člověk, tak nemohu sahat daleko zpět v čase. Nezažil jsem návštěvu Ruských vojsk na našem území, kde nás velký bratr hlídal více jak dvě desetiletí. Jsme u jádra věci, hokej v Česku prostě nikdy, ale nikdy nebyl jen sportem. Vždy to bylo, je a zjevně bude ještě delší čas něco víc. Něco, co nás spojuje víc, než všechny politické strany dohromady. Hokej je naše národní hrdost a bohatství.

                Ne náhodou, v dobách okupace Sovětským svazem, Čechoslováci jezdili na turnaje s jedním cílem, který, divte se, nebyla vždy medaile. Bylo to porazit ty, kteří proti nám hráli tanky a politickým obuškem.

                Češi si dlouhá léta budovali z hokeje příležitost ukázat celému světu, ale i nám, že v Česku se rodí hokejisté s velkým „H,“ kteří chtějí ukázat, odkud pocházejí, a že jsou na to patřičně pyšní. Z dob Československa, leč přes nelibost politické situace, národ vyzýval hokejisty jako národní hrdiny.

                Situace se naštěstí změnila, ale zdá se, že něco z toho v nás přece jen zůstalo. Rok co rok sledujeme ty, kteří budují respekt Českému hokeji. Jsem na České hokejisty pyšný. Budu fandit i v době, kdy se nebude dařit. Zrovna v době, kdy tento článek píši, prohráváme s Francií tři jedna.

                Doufám, že Český hokej nadále zůstane tradicí mezi lidmi a nebojím se jej označit jako národní bohatství.