Někde jsem slyšel, že plavčík v blízkosti mola nebo skály, používá topícího jako štít. Nevím, zda je to pravda, ale je to prý kvůli tomu, aby se plavčík nárazem nezranil a mohl pokračovat v záchraně. Taky jsem slyšel o tom, co se jedlo před sto lety. A jak se stávalo, že jediný kousek masa snědl otec, protože musel chodit do práce a potřeboval se trochu najíst, aby mohl vydělat na živobytí pro rodinu.
Obě dvě ukázky mají společnou jednu věc. Vždycky v nich je podporován člověk, který se snaží zajistit přežití ostatních. Na první pohled skoro zločinecké činy, se pod tlakem logické argumentace stávají nejlepším řešením. Naše emoce nám říkají, že přeci nemůžeme nechat trápit děti, nebo použít zachráněného jako štít. Jenže plavčík, který omdlí jen těžko někoho zachrání. A otec, který nebude moc pracovat, děti neuživí.
Asi vlivem toho, že máme vysokou životní úroveň, si ty priority trochu přetáčíme. Sociální dávky, důchody, atp. jsou v balíku peněz označovaného jako mandatorní výdaje a peníze na rozvoj se shání přes dotace z EU, fondy, grantové programy. Trhliny dnešního systému se krásně ukazují v dnešní době, kdy příjmy do státní kasy klesly. Investice státu, krajů a obcí jsou placeny z úvěrů. Problém je jednoduchý, lidé, kteří pracují prostě nedokáží uživit nepracující a ještě financovat rozvoj společnosti.
Myslím si, že průměrná životní úroveň lidí je dána tím, co daná společnost lidí dokáže vyrobit, popř. vyměnit. Takže jsou dva způsoby, jak zvýšit životní úroveň. Zvýšit počet pracujících nebo zvýšit efektivitu jejich práce. Efektivitu práce může zvýšit vědecký a technologický pokrok, lepší infrastruktura, menší byrokracie, atd. Podobně musíme dbát na kvalitní vzdělání lidí, které zvyšuje šanci najít si práci. A zároveň se musíme zvýhodnit lidi co pracují. Když takhle zvýšíme tu naši životní úroveň, víc prostředků zbude na ty, kteří v životě neměli štěstí a potřebují pomoc.
