Zubařský rychlokurz prvního českého kosmonauta a nejen to

Tento víkend mělo osmnáct dětí a studentů z celé České republiky možnost zúčastnit se semifinále soutěže Expedice Mars 2007. V programu byla návštěva hvězdárny, hry, vlastní projekty mise i beseda s panem Borisem Valníčkem, Petrem Voldánem a prvním evropským kosmonautem Vladimírem Remkem. Co říká o své výpravě do vesmíru? A jaká byla role tehdejšího Československa v projektu Interkosmos?

Kosmonauti Remek, Gubarev, Grečko a Romaněnko na palubě Saljutu 6.mek.kosmo.cz

Československé a české satelity ve vesmíru

S odpovědí na otázku, jestli (a pokud ano, tak kolik) má naše země ve vesmíru nějakou svou družici, by nejspíš většina Čechů a Slováků zaváhala. Ale odpověď zní ano. Za minulého režimu jsme se i my účastnili mezinárodního programu Interkosmos a patřili jsme k jeho nejúspěšnějším členům. Naše první vědecká družice, Magion 1, odstartovala v říjnu 1978 - tedy sedm měsíců po historickém letu Vladimíra Remka - a měla za úkol studovat zemskou magnetosféru a ionosféru (odtud její název). Podíleli jsme se ale i na konstrukci vybavení pro kosmický program včetně součástí stanic Saljut a Mir.

Vypuštění Magionu 2 jsme se dočkali až v roce 1989. Po revoluci se náš kosmický výzkum dostal do poněkud prekérní situace a většina pracovišť se ocitla bez státní podpory. Přesto se nám podařilo začlenit se s Magiony do jiného projektu nazvaného Interball. V rámci něho se nám v letech 1991, 1995 a 1996 podařilo vypustit vědecké družice Magion 3 - 5. Číslo pět stále funguje. Před čtyřmi lety se na oběžné dráze ocitl také náš satelit Mimosa.

Pan Valníček je jedním z lidí, kteří se v Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR, kde byly všechny družice Magion sestrojeny, na jejich konstrukci podíleli. Sestrojit vesmírnou sondu rozhodně není nic jednoduchého, to chápe asi každý, ale ne každý ví, co taková konstrukce všechno obnáší.

Veškeré materiály musí projít důkladnými zátěžovými zkouškami. Ty musejí zodpovědět například otázky, zda látka vydrží působení vesmírného záření, nepravidelné vibrace, obrovské teplotní změny nebo zda bude elektronika správně fungovat ve vakuu. Když bylo potřeba dovnitř namontovat deset tranzistorů, muselo se jich pečlivě prověřit sto i víc.

V době, kdy byly v rámci Interkosmu vytvářeny družice Magion, bylo standardem družici „zapouzdřit" tak, aby k přístrojům neproniklo vakuum. Veškerá elektronika byla obklopena směsí inertních (nereaktivních) plynů o tlaku 1 atmosféry. Naši konstruktéři ale zkoušeli možnost obejít se bez toho - a úspěšně.

Dnes jsme takzvaným přidruženým členem Evropské vesmírné agentury ESA, ale očekává se, že zanedlouho už se staneme řádnými členy. Tak se nám otevřou mnohé nové možnosti - a nejen co se týče satelitů.

Kosmická výprava Vladimíra Remka

Jaké to je, podívat se do vesmíru a okusit stav beztíže? Především se musí dlouho tvrdě trénovat a být v dobré fyzické i psychické kondici. V 70. letech se díky projektu Interkosmos otevřela šance stát se astronautem i občanům zemí nespadajících přímo pod tehdejší Sovětský svaz, přestože pod jeho vlivem.

Podle Vladimíra Remka mohl být prvním impulsem, který ho přivedl ke kosmonautice, start družice Sputnik. Každopádně se v roce 1976 ocitl mezi kandidáty na let do vesmíru. Ve Hvězdném městečku prošel přípravami a výcvikem společně s dalších Čechoslovákem, O. Pelčákem, a kandidáty z Polska a NDR.

Co vlastně obnášel jeho let do kosmu?

Takové jídlo a pití ve vesmíru je kapitola sama o sobě. Pan Remek vzpomíná, jak se v kosmu docela dobře bavili vymačkáváním kapiček tekutiny ze speciálních nádobek na pití. Kapka se většinou rozdělila v několik menších, kulatých kapiček, které pomalu volně pluly kabinou.

Než raketa s Vladimírem Remkem a Alexejem Gubarevem odstartovala, posádku Saljutu 6, k níž se měli na několik dní připojit, začaly bolet zuby. Velicí středisko rozhodlo: Pobyt na stanici nesmí astronauti předčasně ukončit! Jak ale od jejich trápení ulevit, když nebylo možné tam poslat žádného zubaře? Stalo se tedy to, že pan Remek prošel „zubařským rychlokurzem", kdy se měl naučit provádět základní zákroky - a to nejlépe ve stavu beztíže.

Není se tedy nakonec čemu divit, že když Remek s Gubarevem zakotvili u Saljutu, oba další kosmonauty - Georgije Grečka a Jurije Romaněnka - zuby „zázračně" bolet přestaly. Nejspíš to pak vydrželi s pomocí prášků proti bolesti.

Během výpravy měli kosmonauti také provést testy s novým přístrojem, oxymetrem - jak už název napovídá, měl měřit hladinu kyslíku v těle během letu.

Jenže nastal problém! Kdosi nechal páčku v poloze Zapnuto a baterie (přístroj nebyl připojen k centrální síti modulu) se vybila. Co s tím?

V kosmonautice lze najít celou řadu příkladů, jak si lidé s pomocí vpravdě originálních řešení poradili s napohled stěží vyřešitelnými problémy. Nejslavnější z nich je bezpochyby „nejúspěšnější neúspěch letů do vesmíru", Apollo 13. Na Sojuzu 28 naštěstí nešlo o lidský život, nýbrž o vědecký experiment, ale byla by jistě škoda ho jen tak vzdát.

A tak se Remek a Gubarev s pomocí řídicího střediska na Zemi pustili do provizorního zprovoznění oxymetru. Na palubě bylo naštěstí několik nevyužitých monočlánků. Ty vložili do „punčochy" - kusu tkaniny, která měla původně sloužit k čemusi s potravinami. Experiment museli po příletu na Saljut provádět vždy nejméně tři - jeden stále tiskl monočlánky k sobě, druhý obsluhoval přístroj a třetí měl v předloktí zapíchnutou jehlu, přes kterou se úroveň kyslíku sledovala.

Kosmické výpravy však s sebou nesly i mnoho úskalí, která si dnes těžko umíme představit. Jedním z nich byla i snaha uskutečnit plánované mise za každou cenu. Když tehdy před startem Sojuzu 28 zemřel otec Georgije Grečka, středisko i kosmonauti Remek s Gubarevem dostali příkaz se o tom před ním nezmiňovat. Velení mělo obavy, že by se rozhodl pobyt na Saljutu předčasně ukončit - stěží by mu v tom mohli bránit - a to by představovalo potíže. Až do návratu na Zemi se tedy muselo mlčet.

Vladimír Remek a Alexej Gubarev odstartovali ze Země 2. 3. 1978 a vrátili se o osm dní později. Během letu a svého pobytu na Saljutu 6 provedli řadu experimentů - s již zmiňovaným oxymetrem, s rozmnožováním řas v kosmu, se změnami jasnosti hvězd a další. První čeština se z vesmíru ozvala 4. března 1978. Jurij Romaněnko a Georgij Grečko přistáli na Zemi 16. března, po rekordním 96denním pobytu na oběžné dráze. Všichni čtyři navštívili Československo 27. dubna 1978.

Budoucnost - Mars a vysoké rozpočty

Je termín 2035, který NASA předběžně stanovila pro výpravu na Mars, reálný? A co teprve rok 2020, kdy tam podle nového prohlášení chce své kosmonauty vyslat Rusko?

Těžko říct; záleží na strašné spoustě věcí. Technologicky už podle pana Valníčka na náročnou misi máme - jenže finanční a politické důvody už tak růžově nevypadají. Pro představu: Roční rozpočet NASA (věčně kritizovaný za svou velikost) se rovná několikatýdenními rozpočtu války v Iráku - jen té, nikoli celého amerického ministerstva obrany! A pak že se na kosmický výzkum vynakládá zbytečně moc prostředků. Smutná čísla, ne?

Poslat na oběžnou dráhu člověka je stokrát nákladnější než tam vyslat umělou družici. Při cestě na Mars, kdy je potřeba mnoho zásob a dostatek prostoru, toto číslo narůstá vpravdě astronomicky. Ideální by pak bylo, kdyby se na misi podílelo více států či agentur - podělily by se o náklady, technologická řešení i výsledek. Zatím se k ochotnější spolupráci bohužel nikdo nemá.

Ale kdo ví. Doufat můžeme vždycky.

Na podrobnosti o Expedici Mars 2007 včetně zajímavých fotografií ze semifinále se můžete podívat na těchto stránkách: www.luzanky.cz/mars. Během psaní článku jsem na několika místech citovala informace ze stránek http://mek.kosmo.cz/cz/index.htm.

Pozn.: V článku se vyskytl překlep, který jsem v 16:34 opravila.