Scon 2010 z trochu jiné perspektivy

A je to za námi. Letošní Scon neutekl jako voda, daleko spíše světelnou rychlostí. Z mého pohledu se akce moc povedla, poznala jsem spoustu nových skvělých lidí a hodně se pobavila. Má letošní perspektiva byla o dost jiná než loni...

Skoro-generálka.

Dostavila jsem se v pátek v půl páté, trochu později, než jsem původně předpokládala; trochu mě zdrželo odnesení své SOČ do Domu dětí a mládeže (jak jinak než v den uzávěrky; také děláte všechno na poslední chvíli?). Po hození věcí do staff roomu jsem si šla popovídat s Tilio na recepci a už jsem tam zůstala, dokud nás nepřišli vystřídat. Před sedmou jsem zamířila do tělocvičny připravit půdu pro zkoušku divadla na galavečer. Poprvé jsme se měli sejít úplně všichni, a to dokonce patřičně okostýmovaní.

Na to, že jsme byli prvně v plném počtu, se zkouška zdařila výborně. Na poslední chvíli vznikla i scéna s pohřebáky; ptala jsem se, jestli máme někoho na mé odnesení z pódia (napsala jsem si miniroli, ve které jsem rychle zabita), nebo se zhasne a mám odejít. Tuším, že vylepšení první možnosti napadlo Aldyho - nakonec si on a Seqoy zahráli zaměstnance svérázného pohřebního ústavu...

Po skončení zkoušky jsme zamířili do bufetu, kde jsme zejména s Vítkem, Pomerančem a Zvěmi diskutovali o šachu, seriálech, studiu Hell, alkoholu a oblékání mužů a žen v průběhu věků (zní to nepředstavitelně, ale takové už debaty na conech bývají). Před jedenáctou jsme s Vítkem zamířili na Aldyho pořad Mozkobouření, převážně ze zvědavosti, o co se vůbec jedná. Ukázalo se, že jde o skupinovou tvorbu příběhu. Příběh, který jsme jako publikum usměrňované Aldym a Seqoy stvořili, by mohl okamžitě posloužit jako scénář pro film ve stylu Eda Wooda nebo s přehledem vyhrát Nevidoucího. Naše story obsahovala obchodníka se zbraněmi, čínskou kurtizánu/květinářku, amnézii, tajemného pana Q, obchod s opiem, vlkodlaka, hárající fenu, milostný čtyřúhelník a umlácení talířem... Byl to skvělý pořad a doufám, že se na dalších conech Mozkobouření opět dočkáme.

Později po zábavě přišla práce; začali jsme nosit dolů do tělocvičny lavice určené ke stavbě pódia. Po několika lavicích jsem začala litovat, že jsem si zapomněla vzít na Scon ručník. Rekvizity i kostýmy jsem přivezla v plném počtu, ale aby mě napadl ručník, to ne... Přitom správný stopař bez něj neudělá ani krok!

Než jsme všechny lavice přinesli a spojili elektrikářskými spojkami (mnou překřtěnými na "ty chytré věcičky") a natáhli oponu dělící pódium a zákulisí, byly najednou skoro dvě hodiny v noci. Aldy s Fikem a dalšími lidmi vyrazili pro kartony na povrch pódia a já s Navitas jsme si lehly na pódium a čekaly. A čekaly. Na pódiu se leželo příjemně... Tak nás napadlo přinést si spacáky a složit hlavu tam. Chvíli po třetí hodině jsem si odcházela vyčistit zuby, že definitivně půjdeme spát, když dorazil Aldy s kartony. Připevnili jsme je k lavicím a sobě navzájem, aby na pódiu nezůstaly žádné nežádoucí nerovnosti a také aby méně vrzalo (marná snaha). V půl páté jsem si vlezla do spacáku a byla nakonec jedinou osobou, která přespala v bývalé spací tělocvičně.

Něco před osmou mě probudilo světlo a chvíli nato se objevil Aldor, který si přišel vyzkoušet pódium. Vrzání lavic působilo opravdu znepokojivě, ale už se s tím nedalo nic dělat.

Po snídani jsem navštívila Fladovu přednášku o chemii v SF a posléze se vydala připravit už pořádné kulisy na generálku, která se měla konat v poledne. Téměř do dvou jsme zkoušeli a dohodli se ještě na úplné generálce od pěti, kde budeme mít potřebnou techniku a nazkoušíme všechno rozsvěcení, zhasínání, hudbu a pouštění filmové scénky. Ve dvě jsem si doběhla pro toasty a spěchala na "Jean-Lucu, podejte mi PADD!". Variace na Marečka se trekkistům opravdu povedla a nebyl nikdo, kdo by se mnohokrát nesmál.

Po zhlédnutí představení jsem vyrazila dolů začít nosit do tělocvičny židle pro publikum. Cestou jsem potkala Rauska, a tak se hned chvíli poté, co dorazil na con, stal členem staffu. Po prvních řadách laviček a židlí se k nám přidal další staff, takže jsme byli s hledištěm krátce před čtvrtou hotovi. Na svou přednášku o parazitech, která byla právě od čtyř, jsem dorazila lehce zadýchaná a trochu zmatená, ale divákům se snad líbila; padlo mnoho dotazů, rozvířili jsme diskuzi o definici druhu a o tom, co ještě je a už není parazit, i o sci-fi tvorbě, v níž parazité vystupují.

Hned z přednášky jsem běžela na generálku. Ač byli svými funkcemi pověřeni teprve v sobotu, Vidi i Teaz se rolí zvukaře a osvětlovače zhostili na jedničku. Skončili jsme těsně před sedmou a venku už postával dav lidí. Premiéra byla tady! Přišlo mi, že galavečer uplynul strašně rychle; než jsme se nadáli, byl tu konec - a s ním i konec napjatého čekání a naslouchání, kdy a jak moc se lidi smějí. A přišla i úleva a radost - smáli se hodně.

Sál se pomalu vyprázdnil, převlékli jsme se zpět do civilu a všichni se najednou tak nějak rozprchli. Michal s Vítkem spěchali na kamarádčinu oslavu narozenin, Honza "Praotec Trekkie" zřejmě dostál svému prohlášení a šel tři generálky (resp. dvě generálky a jednu další zkoušku) a dvě premiéry v jednom dni pořádně zapít, Aldy, Seqoy a Aldor zamířili asi za dalšími conovými povinnostmi, Pomeranč a Zvěmi šli zřejmě někam slavit a já s Míšou jsme se šly konečně najíst. Když jsem nabyla pocitu, že neomdlím z hladu, vyrazily jsme se trochu pobavit na DDR a Laser Game (není lepší činnosti po jídle). Opět jsem velmi litovala zapomenutého ručníku.

Po vyprovození Míši na tramvaj jsme s Rauskem zamířili opět stěhovat židle (má na mě chudák štěstí), aby se v tělocvičně mohl odehrát šermířský souboj. Přidali se k nám Teaz, Vidi a spol., a tak jsme byli opravdu rychle hotovi. Část židlí jsme odnesli, zbytek jsme dali k lavicím podél stěn. Přiblížila se půlnoc. S Rauskem jsme se vydali odpočinout si do čajovny, kde jsem si vyzkoušela inhalaci helia. Bohužel efekt přetrval jen na pár vět. Na nějakém příštím conu se ho musím nadýchat více!

Po jedné hodině jsem obešla školu, jestli neobjevím někoho známého, s kým bych si ještě popovídala, ale všichni jako by už někam odešli nebo spali (pravděpodobnější bude asi první možnost). Asi čtyřikrát jsem ještě potkala Rauska (naštěstí už nebylo potřeba nosit žádné lavice a židle, takže mohl jít v klidu spát). Kolem půl druhé jsem nakonec zamířila do spacáku.

Vzbudila jsem se s pekelnou bolestí v krku a pocitem znepokojení, že to jen tak nepřejde. Ani Tantum Verde, nejlepší přítel věčně nachlazených lidí jako já, tentokrát nepomohl.

Po snídani jsem potkala Harva, popovídali jsme si o Vidoucích, vesmíru, životě a vůbec, a navštívila jsem i Sataiovu přednášku o mentálních tricích při řešení komplexních problémů. Potom jsem se trochu opožděně přidala ke staffu, který už dávno pilně pracoval, s Rauskem jsme odtemňovali přednáškové místnosti (opět se mu podařilo stát poblíž, když mě napadlo shánět se po nějaké práci) a Navitas a Monce jsem aspoň trošku pomohla přenosit část židlí a lavic na (doufejme) správná místa. Za chvilku bylo půl třetí, seděli jsme s Tilio, Fladem a dalšími lidmi na recepci a zdálo se, že téměř vše je hotovo. S Tilio jsme se šly do staff roomu zeptat, jestli můžeme ještě něco udělat, nebo můžeme jít (můj ideál po návratu domů: pořádná sprcha -> čaj -> postel; Tilio to měla stejné s výjimkou prohození čaje za kafe, "pořádný silný kafe!"). A mohly jsme jít. Nechtělo se mi přerušovat staffovskou poradu, a tak jsem se omezila na "ahoj" a "mějte se", a ani se pořádně nerozloučila. Možná proto mě po návratu domů přepadl takový divný pocit, nevíra, že to už skončilo, že něco, čím jsem žila v posledních týdnech a zejména dnech, je tak najednou za námi. Bylo to skvělé, ale... opravdu je to konec? Bohužel byl. Nezbývá než se těšit na další ročník. (A v bližším časovém měřítku nezbývá než se zase těžce adaptovat na všední život a snad méně těžce vyléčit z nachlazení.)

Lze už jen konstatovat, že to bylo báječné - zcela jiným způsobem než minule, ale rozhodně báječné. Když porovnám loňský a letošní Scon, vidím dva úplně rozdílné cony. Loni jsem tam ještě skoro nikoho neznala, strávila téměř celou dobu na literární linii a s výjimkou účasti v panelové diskuzi s mladými autory fantastiky jsem se na něm nijak nepodílela. Letos jsem znala dost lidí, ale skoro s žádnými jsem nestačila prohodit víc než pár vět, a přestože jsem byla na conu celou dobu, utekl tak nějak rychleji než loňská sobota. Poprvé jsem se zapojila do pořádání conu víc než několika přednáškami a trochu pronikla do pozadí organizace, které běžný návštěvník často nevidí. Při té příležitosti musím vzdát hold celému staffu a lidem, kteří se zapojili na místě, ač původně přišli jen jako návštěvníci. Bez takových lidí by skoro žádný con nefungoval a rozhodně by nebylo možné odehrát divadlo bez jejich pomoci.

Budu volně parafrázovat vlastní hru, když řeknu: "A teď mi ti skvělí lidi budou chybět. Ale já vím, co udělám! Uvidím je zase na dalším conu!"

Zde je odkaz na trekkistickou galerii, kde najdete zejména fotky z Jean-Luca, galevečera a nedělního Pochodu fantazie (kterého jsem se bohužel nestačila zúčastnit letos, ale snad příští rok!).