První lidé na Marsu byli Češi!

Sedím v letovém řídicím středisku a píšu tento článek. Zatímco se mé prsty občas rozhodně, občas váhavě míhají po klávesnici, pokukuji po přímém přenosu z planetoletu Prométheus. Právě odstartoval a letoví specialisté „zdola“ ho pomáhají navést na oběžnou dráhu Země. Čtyři… tři… dva… jedna… Je na stabilní dráze! Už jen chvíle a první lidé vyrazí na historickou misi k planetě Mars. Připadá mi, že je to okamžik hodný zaznamenání.

Tisková konference po návratu z Marsu. Více snímků na www.luzanky.cz/mars.organizátoři EM 2007

Možná jste už slyšeli o akcích Space One a Space Two. Expedice Mars 2007 je jejich přímým potomkem. Děti a studenti do 16 let soutěžili o několikadenní simulovaný let na Mars. Přihlásilo se celkem 155 lidí, stovka prošla s výsledky svých testů dál a dostala za úkol vytvořit plán své činnosti během cesty na Mars, pobytu tam a letu zpět. Autoři pětadvaceti nejlepších prací postoupili do semifinále, odkud jsme vyšli my - desítka finalistů z pěti oborů: palubní inženýr, počítačový expert, lékař-biolog, architekt-geolog a dokumentarista.

Finálový program byl vskutku pestrý. Hned po příjezdu na místo setkání jsme se vydali do ateliéru Vlada Miluniće, architekta Tančícího domu a dalších zajímavých staveb. Dozvěděli jsme, jak vznikal nápad na Tančící dům, jak měla v Malešicích vyrůst skupina moderních domů (korupce na úřadech, o které jsme ostatně slyšeli víckrát, tomu však udělala čáru přes rozpočet) i něco o stavbách na Blízkém východě a olympijských plánech v Pekingu.

Pro budoucí studenty architektury je důležité toto: Chcete-li se stát architekty a projektovat originální stavby, naučte se lepit kartónové modely a obrňte se proti korupci a tvrdohlavosti úředního šimla.

Večer jsme dostali za úkol z velmi omezeného množství papíru, brček, lepící pásky a špejlí vytvořit přistávací dráhu nebo padák pro „kosmonauty" - pro každou ze tří až čtyřčlenných skupin to byla dvě syrová vajíčka.

Náš tým stvořil vpravdě úžasný projekt, do nejmenších podrobností vypracovanou přistávací dráhu s mnoha vrstvami... kterou jsme nestačili včas postavit a museli ji použít v poněkud rozloženém stavu. Vajíčka jsme pouštěli dolů z asi tříapůlmetrové výšky. Nemuseli jsme si nakonec dělat starosti s tím, jestli naše dráha i s vajíčky vydrží. Ani jednou jsme se na ni totiž netrefili... Jen lepkavé cákance prozrazovaly, kam se zřítili naši ubozí kosmonauti.

Pozdě večer nás všech deset ulehlo do svých spacáků v malinké tělocvičně pro maminky a děti v Domě dětí a mládeže Ulitka. I když mnoha z nás se chtělo spát, ještě dlouho jsme si povídali a probírali zážitky minulé i budoucí.

Den druhý - film, kosmická medicína a bláznivá pohádka

Druhý den jsme sledovali film Final Fantasy: Esence života. Něco pro naše počítačové experty. Grafika se mi moc líbila, stejně jako hudba. Scénář byl velice jednoduchý bez dějových odboček, ale to nevadilo - bylo v tom cosi zvláštně poutavého. Po filmu jsme vymýšleli pohádku, kterou jsme dostali za úkol večer zahrát. Nejprve jsme uvažovali o něčem vesmírném - Marťané na Zemi, Pozemšťané na Marsu... Následně se z toho vyklubala Sněhurka a sedm Marťanů. Posléze jsme vypustili Marťany a ze zázračného prince udělali princeznu. A nakonec to dopadlo tak, že po Sněhurce nezbylo ani památky. Místo ní figuroval v příběhu princ Nicolas, z něhož se v závěru vyklubala druhá princezna (ke značnému šoku té první).

Odpoledne jsme absolvovali přednášku pana Josefa Dvořáka, zakladatele kosmické medicíny v tehdejším Československu. Největším úskalím kosmických letů podle něj není radiace ani beztíže, nýbrž nuda. A důležitá je rovněž smyslová deprivace - na Zemi náš mozek každou vteřinu zpracovává bezpočet rozmanitých podnětů, pachových, zrakových, hmatových i sluchových. V jednotvárném prostředí vesmírné lodě bude poněkud strádat - jsou tedy nutné neustálé změny, například výzdoba kajut či zpestření jídelníčku.

Následovaly naše fyzické testy - co nejvíc dřepů a sklapovaček za minutu, přeskoky přes švihadlo, sprint s běháním dokola kolem lahví (od minerálky, samozřejmě!), měření výšky, teploty a tlaku a test pohotovosti reflexů. Jsem hrdá na svých pětapadesát dřepů za minutu, naopak pouhých patnáct přeskoků přes švihadlo (než jsem se o něj málem přerazila) bych zde asi neměla zmiňovat...

Večer se naše pohádka dočkala obrovského ohlasu. Zvlášť část, kdy se princezna rozhodla jít na plastickou operaci, vzbudila výbuch smíchu v sále.

Následovala návštěva bazénu, kde jsme měli nacvičovat záchranu topících se. Architekt-geolog, jehož jsem zachraňovala, by se sice rozhodně neutopil, ale prý jsem ho svým stiskem málem udusila. Nakonec se nikdo topit nezačal - ale čtyři z nás chytly křeče. Kosmonautický výcvik je zkrátka občas nebezpečnější než samotný let.

Den třetí - superpočítače a Válka světů

Víte, co je to distribuovaná paměť, Amdahlův zákon a saturační hladina? Pokud ne, nic si z toho nedělejte. Ještě před čtvrteční přednáškou jsem to také netušila. Ale dopoledne strávené s výkladem pana Michala Kvasničky to vše změnilo. Superpočítače mi už dřív připadaly zajímavé, ale poněkud nepochopitelné. Teď jsem se začala orientovat v jejich členění, fungování, výhodách i nevýhodách... Bylo by na dlouho to tu celé popisovat, ale snad jednou dojde na článek na toto téma.

Odpoledne k nám přišel s netradiční přednáškou (v pravém slova smyslu to vůbec žádná přednáška vlastně nebyla) Marek Janáč z Českého rozhlasu. Ve ztemnělé tělocvičně jsme poslouchali slavnou Válku světů a pak jsme z ní měli dělat minutové reportáže. Dopadlo to zajímavě - vystřídalo se kalendárium, přímý přenos od válečného zpravodaje i minuta ticha.

Den čtvrtý - muzeum kosmonautiky v Morgenröthe-Rautenkranz a večerní chvíle napětí - výběr hlavní posádky, radosti i smutky

Asi o půl šesté ráno nás vzbudila písnička „Bomba ráno", kterou jsme si během finále všichni zamilovali - i přes účel, k němuž sloužila. V autobuse jsme se vydali na čtyřhodinovou jízdu do městečka s podivným názvem Morgenröthe-Rautenkranz, kde se 13. února 1937 narodil první německý kosmonaut Sigmund Jähn. Bohužel jsme se s ním o pár hodin minuli, ale přivítal nás tam Vladimír Remek se svým asistentem Petrem Voldánem.

V muzeu jsme zhlédli film o cestách do vesmíru, prohlédli si různé druhy skafandrů, vyzkoušeli si, kolik bychom vážili na Marsu (21 kilo), a prošli si replikou Miru ve skutečné velikosti. Všechny zaujal vesmírný záchod se svými odsávadly a zvláštním protáhlým sedátkem. Klaustrofobním dojmem na mě působila spací kóje - necelý metr široká, kolem dvou metrů vysoká a asi půl metru hluboká. Při představě, že bych se tam měla na mnoho hodin zavřít, jsem se otřásla. Oproti tomu u řídicího panelu bylo místa celkem dost - ale těch tlačítek! Byly jich stovky! Osobně nechápu, jak se v nich někdo dokázal vyznat...

Posádka stanice (obvykle tříčlenná) jedla u stolu, uvnitř nějž byly zasazeny přihrádky s jídlem a nápoji. Nohama se „dole" (na tmavě natřené podlahové stěně) přichytili za tyč a ruce měli volné. Boční stěny Miru z velké části pokrýval bezpočet různých boxů a zásuvek - na kosmické stanici se neustále všechno kamsi ukládá. Stávalo se, že si astronaut vyhlédl volný šuplík pro své věci, a když se k němu za chvíli vrátil, už byl obsazen. A pak hledej nějaké místo.

V hale právě probíhala prezentace nového vesmírného chleba. Jakýsi podnikavý Němec dostal nápad, že bude v rodišti prvního německého kosmonauta péct chleba „jakoby do vesmíru". Jeho nápad se ujal, a co víc, chléb nyní přezkoumávají odborníci pro skutečné využití v kosmu.

Každý jsme si vzal jeden plátek a kuchař před zraky kameramanů místní televize začal honem sklízet své zboží. Že by strach, že všechno sníme?

Chléb mi chutnal a opravdu nedrobil, což je ve vesmíru nutností, ale připadal mi velice podobný cereálnímu chlebu z naší samoobsluhy...

Odpoledne jsme se vydali na dlouhou cestu k domovu. Pršelo. Kapky deště stékaly po chladném skle autobusu a krajina vypadala jako surrealistický výjev.

Dnes večer se všechno změní.

Z deseti lidí bude vybrána pětičlenná hlavní posádka a pět jejích náhradníků a současně členů týmu řídicího střediska.

V hale bylo temno, jen svíčky osvětlovaly kruh před pódiem. Ještě před vyhlášením jmen jsme se všichni posadili kolem nich. Organizátor Pepa nám na notebooku pustil prezentaci s náladovou hudbou a nádhernými fotografiemi ze Země. „...odkud pocházíte... a kam se jednou zase vrátíte."

Pět z nás bude už zítra pryč, sice jen na symbolické dva dny za dva reálné roky, ale přece pryč - na cestě k Marsu na Zemi.

Bylo to tady. „Za palubní inženýry poletí... Katka!" Potlesk, výstup na pódium a fasování skafandru. „Dalším členem posádky je počítačový expert... Vašek!" „Na Mars se podívá architekt-geolog Michal!" „Z dokumentaristek letí Ajka!" „Za palubní lékaře je to Nikča! Všem blahopřejeme!"

Pousmála jsem se; čekala jsem, že v hlavní posádce nebudu. Ale práce v řídicím středisku - dálková navigace, telemedicína, pomoc při řešení problémů - vypadá taky zajímavě. Cítila jsem se zklamaná, ale ne překvapená. Nadšení pětice budoucích kosmonautů se přenášelo i na mě.

Všichni - i záložní posádka - jsme dostali za úkol sepsat vzkaz rodině, přátelům nebo světu. Někdo popisoval finále, někdo to pojal trochu jako závěť :-).

My v záložní posádce jsme na vyhlášení reagovali různě. Většinou jsme výsledek předem očekávali, takže se šok nekonal. To neznamená, že se nevyskytl smutek. Objevil se, ale každý jsme ho pomáhal překonat. Protože tohle nebyl žádný konec, ale další začátek. Pro nás všechny.

Den pátý - uspávací pořad, zklamání i chvíle radosti záložní posádky

O půl čtvrté ráno si organizátoři přišli pro hlavní posádku. Nastalo spěšné loučení. Pětice našich kamarádů byla pryč během půlhodiny. Zůstali jsme sami.

Mohli jsme spát ještě několik hodin, pak jsme se i my rychle nasnídali a byli jsme převezeni do budovy Dětské tiskové agentury, kde se nachází řídicí středisko. Kosmonauti ještě neodstartovali, sluneční erupce jim brání v odletu. Musíme počkat, až se bouře částic zklidní. Zatím si čteme a povídáme. Provádím lékařské prohlídky záložní posádky a některých organizátorů. A začínám psát tento článek.

Prsty se mi na klávesnici notebooku zastavují. Ohlížím se doleva a sleduji plátno, na které se promítá obraz z webových kamer v Prometheovi. Posádka odpočívá v regenerační místnosti, jen PC expert sedí před monitorem počítače a drží hlídku. Po jeho levé ruce je druhá obrazovka, na které jsou navigační a letové údaje. Zatím se žádný nezměnil, raketa je stále na rampě.

A pak to přichází. Všichni se shromažďujeme před promítacím plátnem, začíná odpočítávání a loď se za hukotu motorů zvedá a uniká z přitažlivosti Země. Je třeba provést korekce dráhy a navést loď na stabilní orbitu. Podruhé odpočítáváme. A je tam! Už jen chvilka - a pětice vybraných finalistů se vydá na dobrodružnou pouť k Marsu.

Zatímco Prométheus vyrazil k „rudé planetě", záložní posádka se šla podívat do planetária. Bohužel až na našeho palubního inženýra, kterému se udělalo špatně a musel zůstat ležet.

Dostali jsme pokyn vyhlídnout si něco zajímavého, o čem budeme večer vyprávět hlavní posádce. Pilně jsme hledali a zapisovali si. Pak, před začátkem pořadu, nás organizátoři varovali, abychom tam neusnuli. Nechápala jsem proč. Až do chvíle, kdy světla zhasla a hvězdy se pomalu sunuly po stropě za doprovodu tiché harmonické hudby a hlubokého konejšivého hlasu. Nedostatek spánku a únava na mne najednou dolehly naplno, víčka mi ztěžkla jako olovo a chvílemi jsem už skoro spala.

Jeden z organizátorů a počítačový expert vedle mne usnuli úplně. Komická situace nastala, když jsem se ho během titulků snažila vzbudit. Opatrně jsem ho šťouchla do ruky... nic. Poklepala jsem mu na rameno. Spal opravdu tvrdě. Šťouchla jsem ho silněji, pak jsem mu zatřásla rukou. A znovu. To už se rozsvěcelo a lidé vstávali. Přišlo mi to celé tak směšné, že jsem měla co dělat, abych se tam nerozesmála. Před organizátory už se jeho spánek nepodařilo zatajit, ale jelikož jeden z nich spal také (dokonce zabral už v prvních minutách pořadu), žádný postih se nekonal. Jen probudit našeho experta ještě chvíli zabralo.

Vrátili jsme se v dobré náladě, kterou trošičku zchladily kukuřičné lupínky k večeři. V osm hodin nás, s výjimkou inženýra, kterého si kvůli nemoci odvezou rodiče, organizátoři poslali spát. To ani nebudeme vyprávět posádce o příhodě v planetáriu? Vždyť to bylo docela vtipné! Ne, spát, a hned.

Zklamaní a rozčarovaní jsme ulehli. „Prý řídicí středisko. Mohli jsme se jen chvilku dívat, ani na chvilku nás k mikrofonu nepustili," odfrkl si někdo.

„Jo, a mě úplně vyhnali pryč. To je nespravedlivé! Mysleli jsme, že my budeme pomáhat řídit let na dálku."

Z vedlejší místnosti k nám doléhaly hlasy. Prométheus přistával na Marsu. A my u toho ani nebudeme! Zprvu hezky prožitý den v tomto světle měnil tvář. Když nás navíc v našem pokoji (počítačové místnosti) poté, co jsme si došli na záchod, zamkli, překročilo to všechny meze naší trpělivosti. Byli jsme už docela naštvaní. Navíc se nám brzy začalo chtít zase. Klepali jsme na dveře a za okamžik nám otevřeli. Měli jsme si jen tiše odskočit, vrátit se a spát. Ani slovo nepadlo o přistání na Marsu.

Celí rozmrzelí jsme se znovu nasoukali do spacáků. Jediná vtipná a odlehčující věc toho nevyvedeného večera byla věta našeho PC experta: „Mně se tady tak hezky usíná mezi těmi počítači..."

Ale co to? Poplach, siréna zní řídicím střediskem! Dveře se otevírají a organizátoři vcházejí dovnitř. Prométheus 1 má vážnou poruchu, nemůže odletět z Marsu! Potřebují vaši pomoc! Záložní posádko, připravte se na záchrannou misi v Prométheovi 2! Vezměte si karimatky a spacáky, nic jiného nepotřebujete! Navlékněte si skafandry!

Vše bylo pochopeno, vše bylo odpuštěno. Zklamání bylo rázem vystřídáno nadšením. „Zachráníme je všechny, to se nebojte!"

Zavázali nám oči, posadili nás do auta a vozili asi dvacet minut. To strašně vzdálené kotviště Prométhea 2 se nakonec ukázalo jako budova Dětské tiskové agentury, kolem níž jsme jezdili stále dokola. Nestává se totiž, aby člověk zakopnul dvakrát za sebou o podezřele podobný vysoký schod...

Usadili jsme se ke stěně, pot se z nás ve skafandrech (připomínajících svou hřejivostí lyžařské kombinézy) lil a čekali jsme na start. Povolení uděleno! Hluk motorů náhle zastínil všechny ostatní zvuky.

Jakožto záchranná mise jsme použili nejvyšší zrychlení - cesta na Mars potrvá namísto původních dvanácti hodin asi dvě a půl...

Den šestý - návrat, loučení a sliby do budoucnosti

Už musela být skoro jedna hodina ráno, když jsme úspěšně přistáli na Marsu. Opět se zavázanýma očima a tentokrát i rouškami přes obličej jsme byli odvedeni za původní posádkou, která nás přivítala mimozemským rykem z Války světů... Sotva jsme se postarali o její bezpečí a vypomohli s několika rozdělanými experimenty, nastal čas k návratu. Nešťastný schod mě ani tehdy neminul.

Na lodi vyvstaly poprvé i spory. Nepřipadali jsme si jako jedna posádka - spíš jako dvě, natěsnané v jedné společné lodi. To se projevilo i v rozdělení prostoru na spaní, když jsme dostali řídicí místnost a původní posádka ulehla do regenerační místnosti. Ale let byl dlouhý; všechny problémy jsme dokázali časem vyřešit.

Střídali jsme se u řídicího počítače po dvojicích v hodinových směnách. Dalších pár vět jsem do tohoto článku připsala asi ve čtyři hodiny ráno.

V půl jedenácté, když jsem měla nastoupit svou třetí směnu, nás vzbudili všechny - už tradiční Bombou. První na programu bylo prozkoumání podivné zelené živé hmoty, kterou do lodi určitě zanesli Marťané, jak vykřikoval Vašek. (Jak jsme se dozvěděli později, dostal za úkol vyvolat paniku.) Ale spíš než panika nastal komický moment, když jsme s Nikčou, roušky na tvářích a vyzbrojeny lžícemi na odběr vzorků, dorazily k otevřenému okénku v regenerační místnosti s výhledem na trávník Dětské tiskové agentury.

Zelená hmota nebyla zelená. Na okně se válela seschlá hnědá tráva. Abychom dosáhly na živý trávník, musely bychom se leda protáhnout úzkou mříží. S uschlými stébly jsme nechtěně nabraly i pár mravenců. Vzápětí jsme se dozvěděly, že bude snídaně - a zadívaly jsme se na své lžíce...

Posnídali jsme kukuřičné lupínky s mlékem, které jsme objevili v jednom z boxů, dokončili všechna měření, úkoly a experimenty a připravili se na přílet domů na Zemi.

Náš zpáteční let provázela taková nostalgie, těšení se i smutek z brzkého rozloučení, jako bychom spolu skutečně letěli k Marsu a zpět dlouhé dva roky.

Pak to přišlo. Nevyhnutelně. „Posádko Prométhea 1 a 2, oblékněte si skafandry a připravte se na přistání! Kvůli atmosférickým podmínkám přistanete na moři, takže chvíli potrvá, než vás tam najdeme a vyzvedneme!"

Uposlechli jsme a usadili se ke stěně. Zatímco jsme poslouchali hukot motorů a tiskli si ruce, vzpomínali jsme na uplynulé dny a mysleli na ty budoucí. Nevím, jak dlouho jsme přistávali. Mohlo to být sotva deset minut i přes dvacet. Pojem času se rozplynul a zůstala jen bezprostřední přítomnost.

„Výška?" táže se středisko.

„Dvacet... patnáct... devět... osm... třináct. Zase stoupáme."

„Vypadá to, že automat vás dolů nedostane. Přepneme na manuální řízení z velícího střediska. Veliteli, vypněte navigační obrazovku."

„Provedeno."

„Za pár minut jste dole. Dávejte si pozor, přistání na moři může být nebezpečné..."

„Tam vidím žraloky!" vykřikla naše dokumentaristka.

„Doufám, že máme nepoživatelné skafandry."

Středisko se na okamžik odmlčelo. Pak se nejistě ozvalo: „Slyšel jsem nepoživatelné, nebo nepouživatelné?"

„Nepoživatelné!" ujistila jej velitelka.

„Máte hlad?"

„My ne, ale ti žraloci možná ano..."

Náhle hukot utichl. Hlas řídicího střediska nás uvítal na Zemi: „Blahopřeji, právě jste přistáli v Tichém oceánu! Bude trvat přes půl hodiny, než vás vyzvedneme. Zatím si nažehlete loga a vlaječky."

Vysvlékli jsme se ze skafandrů - téměř naposledy - a postupně se vystřídali u žehličky. České vlajky i loga Expedice Mars úspěšně přilnula k našim lyžařským kombinézám... pardon, skafandrům. Ale vedro v nich bylo hrozné.

Když jsme si je opět natáhli, přišli pro nás organizátoři. Tentokrát žádné zavazování očí. Vyšli jsme ven na denní světlo a chvíli jen překvapeně mžourali, než jsme si na ně zvykli.

Nealkoholickým šampaňským jsme si před zraky několika novinářů, fotografů a rodičů připili na zdárný let. Posléze jsme se odebrali dovnitř, kde se konala krátká tisková konference a předání dárkových předmětů. Bylo asi pět hodin odpoledne.

Nyní jsme si své skafandry sundali už doopravdy naposledy. I když byl šíleně těsný a málem jsem se v něm upekla, bude se mi po něm stýskat.

A tak jsme se loučili. A loučili jsme se pořádně. S tím, že se určitě ještě někdy setkáme! Třeba jako organizátoři v některém z příštích ročníků. Kam to asi bude? Kolem Venuše? Nebo k Europě? Kdo ví... možná jednou dojde i na mezihvězdnou plavbu.

Během těch pěti dní jsem poznala spoustu skvělých lidí, získala nové přátele, mnoho zajímavých znalostí a netradičních zážitků. Dovolím si citovat z e-mailu od dokumentaristky Ajky: Dlouho některé lidi neznáte, trvá vám chvilku, než je poznáte, ale téměř celý život, než na ně zapomenete.

Myslím, že my na Expedici Mars 2007 nezapomeneme nikdy.

Více informací o Expedici Mars 2007 včetně zajímavých fotografií naleznete na stránce expedice.kosmo.cz. Dnes (v pátek 5. 10.) vysílá Český rozhlas 2 pořad, v němž budeme hovořit expedici a všech jejích zajímavostech. Začíná v 19:00 a trvá do 20:00, v Praze se vysílá na frekvenci 91,2 FM.

Související článek: Zubařský rychlokurz prvního českého kosmonauta a nejen to

(Pozn.: Ve 21:41 byl ve článku opraven jeden překlep.)