Jak se nezbláznit už před dovolenou

Zářící slunce, jehož paprsky se odrážejí od zvlněné mořské hladiny. Šumějící palmy nad hlavou. V ruce vychlazený koktejl, na sobě slušivé plavky a sluneční brýle – na dlouhatánské soukromé pláži s jemným bílým pískem. Tak vypadá asi většina snů o dovolené. Realita jim bývá bohužel na hony vzdálená. Ale i skromná dovolená může být krásná. Jen se vyvarujte zmatkům, na které doplatila rodinka z našeho odstrašujícího příkladu…

Rodina Dvořáčkových si naplánovala společnou dovolenou v Itálii. Jenže se dvěma dětmi - malým rozvíjeným synkem a pubertální dcerou - to rodiče neměli jednoduché. Před nimi se táhl nekonečný seznam věcí, které je potřeba stihnout před odjezdem. Nakoupit nové plavky (přes zimu se nejspíše vytvořily nějaké tukové zásoby na horší časy, nebo se staré plavky záhadně zmenšily). Sehnat paměťovou kartu do fotoaparátu. Zkontrolovat baterii u auta. Dofouknout pneumatiky (a možná by se hodilo je zároveň vyměnit za letní...).

Růžena (tak se jmenuje paní Dvořáčková) přišla večer před odjezdem domů celá splavená. Ve vedru, které právě panovalo, narychlo kupovala jídlo na cestu. Rozčílilo ji, že manžel sedí u televize a patrně nevěnuje jejímu utrpění sebemenší pozornost. Vzpomněla si na slova své drahé matičky, budiž jí země lehká: „Neber si Hynka, toho budižkničemu! S ničím ti nepomůže!"

Marcela, jejich dcera, si v klidu a pořádku sbalila věci a nasadila na uši sluchátka z MP3. Byla k nadcházející dovolené značně skeptická.

Plánovali, že vyrazí už v půl sedmé, aby se vyhnuli dopravním zácpám. Došlo ale k tomu, ostatně jako pokaždé, že odjeli až v deset. Zatímco se manželé Dvořáčkovi dohadovali o nejlepší trase, malý Matěj si stihl do zavazadla přibalit deset oblíbených plyšáků.

Před hranicemi uvízli v koloně. Matěj oznámil, že se mu chce na záchod. Vlastně tedy měli štěstí, že se auta dlouho nehnula - Růžena měla čas odvést ho do lesa za svodidly.

„Jó, to je panoráma," pochvaloval si Hynek při pohledu na majestátní Alpy před sebou. Marcela na zadním sedadle protočila oči v sloup.

Panoráma bylo nádherné a zřejmě až tak okouzlující, že přestali dávat pozor na cestu a málem skončili ve Švýcarsku. Nebylo to ale jejich poslední bloudění.

„Čtení deset let staré mapy za světla baterky na nočním odpočívadle je tááák romantické," poznamenala Marcela a hbitě uhnula letícímu pohlavku.

Té noci proběhlo testování pohodlnosti sedadel postaršího favoritu. Uspěla částečně. Matěj spal, jako by ho do vody hodil, zbylí členové rodiny jen nespokojeně pochrupovali a vrtěli se v marné snaze nepřeležet si krk.

Hynek doufal, že snídaně v McDonaldu vše spraví. Bohužel se tak nestalo. Růžena i Marcela se postavily do opozice a prohlašovaly, že „něco tak kalorického jen přes mou mrtvolu!".

„Tatíí, proč mi dali holčičí Happy Meal s panenkami?" zakňoural Matěj.

Naštěstí všechno se jednou najde a jejich hotel byl nakonec úspěšně nalezen. Pokoj měl doopravdy výhled na pláž. Tedy na ten pruh štěrku a písku, kde hustota obyvatel na metr čtvereční značně převyšovala Tokio. Pravděpodobně se tam soustředilo i nejvíc prodavačů koblih a kapesních zlodějů na světě.

A tak se není čemu divit, že po týdnu bojování o kousíček místa na „pláži", dohadování s pouličními prodavači zmrzliny a rodinných neshod se všem ulevilo, když vyrazili na cestu domů.

Byl krásný vlahý večer, hvězdy, srpeček měsíce a reflektory jim svítily na cestu, auto uhánělo po dálnici jako jedno z mála.

„Ach, Hynku, já jsem tak ráda, že jedeme domů!" přiznala Růžena a usmála se.

Hynek pocítil záchvěv staré lásky, která, jak je známo, nerezaví. „Já taky. Už se tam těším. Co kdybychom příště zůstali doma, zajeli si na koupaliště, do zábavního parku, udělali si odpolední grilování?"

„Nádhera..."

Chvíli bylo ticho. Pak jej přerušil Hynek: „Poslyš - není tady nějak podezřelé ticho?"

Růžena se ohlédla dozadu. „Ach bože, nechali jsme děti u motorestu!!!"

Tak tady je to černé na bílém (alespoň dokud nezměním barvu pozadí článku). Přípravy na poslední chvíli, pokusy o šetření na nesprávných místech, věčné neshody, rozčarování z příjezdu na „vysněnou dovolenou". Doufám, že nikdo z vás, milí čtenáři, nedopadne jako Dvořáčkovi.

Z jejich příběhu plyne malé ponaučení na závěr. Dovolená není o tréninku nervů a o vyhrocování rodinných konfliktů, ale o odpočinku. Tak si ji užijte - ať už bude jakákoli. A jestli letos zůstáváte doma, nezoufejte: I naše stará dobrá česká kotlina se může změnit v místo tajemné a exotické - stačí najít to správné místo. Hezké léto!