Jak jsem (ne)namalovala surrealistické veledílo

Na počátku byla nepovedená kresba. Potom nevinná poznámka, z níž vzešel geniální nápad! Z nápadu se stala akce. A na konci… no, ten snad nebudu prozrazovat hned na úvodu, že?

Výstava obrazů Cy Twomblyho. Uhádnete, co na nich je?

Byla zima, ale na horách až na jedinou sjezdovku s navezenou hnědavou hmotou nebyl žádný sníh. Nudila jsem se až tak, že jsem si pustila velmi patriotický americký film o hrdinech z námořnictva. Po něm následovala takzvaná uspávací show, ale mně se nechtělo spát a show jen dráždila moje nervy. Jenže čím se zabavit?

Vzala jsem do ruky blok a pár pastelek a začala kreslit. Za chvíli jsem se podívala na svůj výtvor, docela pyšná, že bylo poznat, co to je. Hrdě jsem ho ukázala tátovi.

„Co to je?" podivil se.

„Letadlová loď! A to vedle je vrtulník!" (Jak vidíte, televize mi poskytla inspiraci.)

„A tohle je věž? To je nějaká surrealistická letadlová loď!"

Měla jsem asi nakreslit něco jiného. Předvádět svou naivní představu letadlové lodi tátovi, který se ve válečné technice vyzná, asi nebyl nejlepší nápad. Pravda, jedné takové lodi se podobala. S sebou jsme totiž měli hru Námořní bitva. A figurka letadlové lodě byla mé kresbě až nápadně podobná!

Nějakou dobu se nic nedělo. Kdybych byla zlomyslná, mohla bych ji teď zdlouhavě rozepsat a závěr pořád oddalovat. Ale protože za chvíli začne jistý americký patriotický film a já k němu ještě nemám koupené Hašlerky, musím si s psaním pospíšit.

Jednou jsem tak zašla do knihkupectví a na obálce knihy o moderním umění uviděla obraz jistého Cy Twomblyho. V podtitule jsem četla: „...skutečný požitek z ryzího umění není v zachycení reality, ale v myšlenkách, které umělecké dílo vyvolává..."

„Co to je?" je přece taky myšlenka!

Rozhodla jsem se, že budu surrealistickou malířkou.

Tady je návod: Vezměte plátno. Připravte si paletu s pečlivě oddělenými barvami. Štětce zde není zapotřebí. Zavřete oči. Připlácněte ruku na paletu a následně na plátno. Takto pomalu pokračujte, dokud se vám nezačne chtít na záchod. Můžete rukou poslepu následovat nějaký tvar, kterého chcete docílit.

Otevřete oči. Doufám, že jste ten záchod neprošvihli. Nechejte své dílo pořádně zaschnout a pak pro něj vymyslete patřičný název. Měl by být libozvučný a spíše abstraktní, aby si pod ním člověk mohl představit cokoli.

Například „Krásné vyhlídky", „Mladá láska", „Čas naděje", „Splynutí duší" nebo „Spása nepřichází sama". Čím nejasnější a dramatičtější, tím lépe.

Začala jsem trénovat na obyčejných čtvrtkách. Pyšná na své dílo, které splňovalo základní předpoklady surrealismu - bylo hodně barevné a nebylo z něj možné vyčíst, co má představovat -, jsem ho šla ukázat profesorce výtvarné výchovy.

Zadívala se na mé práce a nadšeně zvolala: „No ne! Máte nesporný talent, opravdu..."

Začala jsem se hrdě usmívat.

„...ještě nikdy jsem neviděla natolik zdařilé reprodukce Twomblyho!"

Někdo mě zkrátka předběhl.