„Dneska dohromady nikdo neví, kdo vymyslel mobil a internet.“

Rozhovor s vynikajícím spisovatelem a novinářem Ondřejem Neffem o současné české žurnalistice, o jeho připravovaném románu Celebrity, o psaní sci-fi, o netrpělivosti lidí při očekávání nových vynálezů a o tom, jakou literární postavou by se rád stal.

Ráda bych se vás zeptala, co vás vlastně přivedlo k žurnalistice? Co byl ten první impuls k tomu, říci si „a co se stát novinářem"?

Už jako dítě jsem vydával takové noviny pro domácí potřebu, jmenovaly se Holubník a pokrývaly různé důležité informace z rodinného života, jako že přivezli uhlí, kočka má koťata... Práce žurnalisty mě jako mladého nepoučeného člověka vždycky přitahovala. Když jsem dospíval, uvolňovaly se politické poměry - na gymnáziu jsem skončil v šedesátém třetím roce - takže ta perspektiva býti žurnalistou byla v těch dnes idealizovaných 60. letech velmi atraktivní. No a blbý bylo, že jsem skončil v roce šedesát devět, takže jsem to musel pověsit na hřebík. V osmdesátých létech jsem se kolem novinařiny jen ochomýtal, dělal jsem grafického úpravce v tehdejší Mladé frontě a před revolucí jsem byl redaktorem v Kmeni, ovšem to nebyla ta pořádná novinařina, jak si ji dnes představujeme. Tou jsem se začal zabývat až v 90. letech. Zdrojem toho všeho, abych to shrnul, byly ty naděje v 60. letech.

V čem je podle vás práce žurnalisty dnes obtížnější nebo snazší než, dejme tomu, před dvaceti lety nebo těsně po revoluci?

Podívejte, to se vůbec nedá srovnávat. Před těmi dvaceti lety, to znamená za minulého režimu, to jsem si vážil sportovních žurnalistů, kteří byli profesionální lidi. A silné osobnosti si dovedly vytvořit nějaký prostor, kde pak sledovaly nějaký pohled na věci nebo psaly o něčem zejména v oblasti vědy a techniky. Třeba Ivo Budil, který nedávno umřel, to byl vynikající novinář i za minulé éry. Ale obecně vzato, ta žurnalistika se v podstatě nedala žurnalistikou nazvat, to byla propagandistika, takže potom bylo všechno od roku 1990 velká škola. Já to mohu říct z vlastní zkušenosti, v devadesátém roce jsem nastoupil do Mladé fronty. V té době mi bylo pětačtyřicet a ostatní na mě pohlíželi jako na zkušeného ostříleného veterána, ale já jsem v podstatě nikdy žádnou žurnalistiku nedělal, to jsem se musel učit. Ty dětské střevíčky má česká žurnalistika už za sebou a dneska už je v podstatě na standardní úrovni žurnalistiky běžné v tradičně demokratických zemích.

V rozhovoru pro Marcelu Titzlovou z roku 2002 jsem ale četla, že vám na současné české žurnalistice vadí, že seriózní deníky občas přebírají témata bulváru a že to není jako v zemích, kde pětačtyřicet let nepanovala totalita.

Ta bulvarizace je samozřejmě závažné téma. Co mě opravdu mrzí, je, že se tady neprosadil skutečně seriózní deník jako Le Monde nebo Frankfurter Allgemeine. Samozřejmě je naivní tohle říct, protože za těmito deníky stojí obrovská kulturní a žurnalistická tradice a veliké peníze velkých industriálních zemí, to je jasný. Ale stejně si myslím, že je smutný, že pokusy o seriózní deníky, které tady byly, ztroskotaly. Třeba Metropolitan, to byl takový pokus a byl mi velice sympatický, ale nevydrželo to, tuším, ani půl roku. Tohle je rozhodně problém žurnalistiky jako takové, ne jednotlivých novinářů, abychom mezi tím dělali rozdíl. Noviny jsou dnes pod obrovským tržním tlakem, a aby se prosadily, tak se musejí nějakým způsobem vlísat veřejnosti do přízně. A ta seriózní veřejnost se dneska už zřejmě naučila informace a eventuálně komentáře najít spíš na internetu. V klasických papírových novinách znám spoustu lidí - seriózních lidí - ale já to prostě nečtu, není tam nic, co by mě zajímalo, protože mnozí lidé, kteří tam píšou, o tom často nic nevědí a neumějí si sehnat informace. Když chci opravdu něco vědět, tak si to seženu jinde. To je strašné nebezpečí pro naši žurnalistiku. Co je, myslím, velice dobře dělané, je veřejnoprávní rádio, které sleduju s velkým zájmem a velmi často, to je příklad fungující žurnalistiky na vysoké úrovni.

Je něco, co vás na novinařině nejvíce baví?

Asi možnost reakce na danou událost. Já tedy dělám novinařinu komentativní, ne zprávařinu nebo investigativní, ale ta reakce na událost je fascinující. Třeba minulou sobotu došlo k takovému střetnutí občanské vůle s nacismem; já jsem tam samozřejmě šel a byl jsem rád, že tam jsem, pro mě bylo nepředstavitelné, že bych tam nebyl, a zároveň jsem byl rád, že jsem o tom mohl psát, že jsem to mohl ještě reflektovat. To mě velice uspokojuje.

Vzpomínáte si na nějaké zábavné historky ze své novinářské praxe nebo třeba z práce v magazínu Ikarie?

Veselé historky z natáčení, jo? Víte, ona ta práce redaktora a spisovatele je velice nezábavná a „veselých historek z natáčení" tam moc nebude.

Pomohla vám nějak zkušenost novináře s psaním beletrie nebo naopak psaní prózy v novinařině?

Říká se, že novinařina kazí ruku, ale jiná věc je, že naši významní spisovatelé jako Karel Čapek, Karel Poláček nebo Eduard Bass byli převážně novináři, takže to určitě takto paušálně neplatí. Je fakt, že práce se slovem, která je v novinařině velmi pružná a dynamická, se chtě nechtě musí promítnout i do literatury. Tím spíš, že já pracuji v oboru science fiction a myslím si o tom typu sci-fi, který píšu, že je to hodně spekulativní literatura - je to vlastně beletrizovaná filozofie nebo beletrizovaný komentář světa se všemi těmi dalšími atributy. Je to na pomezí fejetonu, komentáře, vize a eseje a tam samozřejmě ta novinářská rutina hraje pozitivní roli. Kdybych měl psát lyrické psychologické prózy, tak by tam asi naopak došlo ke kolizi, ale takové věci já, chválabohu a naštěstí pro mě, nedělám.

Myslíte si, že v současnosti - době, o které psaly a snily stovky, tisíce autorů science fiction - je snazší nebo obtížnější napsat nějakou skutečně invenční sci-fi?

Víte, ono je to v zásadě stejné. My všichni, co píšeme sci-fi, reagujeme na přítomnost a nějakým způsobem ji extrapolujeme do nějaké jiné dimenze, ať už je ta dimenze budoucnost, paralelní svět, nebo na co si vzpomenete. Sci-fi vždy vychází z přítomnosti a oslovuje ji. A vždycky bude nějaká přítomnost. A tahle literární metoda extrapolace a posunu reality a hry na to, co by bylo, kdyby to, co je, bylo jinak - a to je podstata sci-fi - ta bude fungovat vždycky. Tuto metodu prostě v 19. století objevili, hra byla vyhlášena, lidi se to naučili číst, lidi se to naučili psát, takže jestli je to dneska lehčí nebo těžší, to je vedlejší věc, podstatné je, že to existuje.

Vymyslet třeba nový vynález je ale obtížnější, protože lidi už si zvykli, že mají tolik techniky kolem sebe. A pro autory je taky obtížnější vymyslet něco, co ještě nikdo nevymyslel.

V tom máte jistě pravdu, jiná věc ale je, že zužujete sci-fi čistě na tu technickou prediktivní. A je pravda, že ta v podstatě dneska nikoho nezajímá, protože okouzlení vynálezem pominulo a lidi naopak nadávají, že ten či onen vynález ještě není: „Jak to, že ještě není počítač, který myslí jako člověk? Jak to, že ještě není řízená termonukleární reakce, co to je za bordel, že ještě není lék proti rakovině?" Rozumíte, je to taková netrpělivost, co že ti vědci a technici dělají, jak to, že něco ještě nemáme... Už nefunguje, abychom s pokorou vnímali výsledky jejich práce, jak to bylo třeba v 19. století nebo ještě ve 20. století - Edison vymyslel žárovku a všichni ho zbožňovali a byl to bůh tehdejší doby, nebo Graham Bell vymyslel telefon a všichni byli z toho celí pryč - dneska dohromady nikdo neví, kdo vymyslel mobil, kdo vymyslel internet. Copak víte, kdo vymyslel mobilní telefon? Já to nevím, vy to nevíte. Na internetu bychom to našli, ale okamžitě bychom to zapomněli, protože ta adorace a zbožnění těchhle lidí pominuly a spíš je tady opačný princip určité netrpělivosti a nedočkavosti: už aby bylo to, co chceme mít.

Je možné, že je to i lepším přístupem k informacím, protože lidé už vědí mnohem více o vědě a technice, o tom, co by mohlo být - tak už to předvídají a čekají na to.

Jistě, protože je tady spousta lidí, kteří se zabývají predikcemi, takže předvídání vývoje - co bude za deset, dvacet, třicet let - se stalo vlastně součástí běžné žurnalistické praxe. Ten svět takový je a musíme ho vzít na vědomí.

Chystáte teď nějakou novou knihu?

Určitě, pracuji na románu, který se jmenuje Celebrity a je to trošku úkrok stranou od čisté sci-fi - je to horor. Poselství věci bych charakterizoval jako „co jsou lidé ochotni zaplatit za to, aby se prosadili a proslavili". Trošku taková moralita tam je, ale rád bych si právě zkusil tenhle žánr, který osobně nijak moc nezbožňuju a na hororové filmy nechodím. Poslední horor, který jsem viděl, byl Kubrickův Shining, který už má skoro třicet let. Ale mám rád Hitchcockovy horory. Jako takové žánrové vybočení jsem si usmyslel, že udělám tento román, který vyjde, pokud všechno dobře dopadne a nepřejede mě třeba auto, v Albatrosu příští rok.

Ve svém slavném románu Tma - a nejen v něm - píšete o chování lidí v mezních situacích. Jak si myslíte, že by se dnes zachovali lidé, kdyby skutečně nějaká ta „tma" nastala - dejme tomu v důsledku nedostatku energie?

To je závažná otázka. Já jsem zažil několik životních situací, které byly velmi blízké meznímu okamžiku - třeba vpád Rusů 21. srpna 1968, to byla jedna z klíčových událostí v životě celé té generace a všech tehdy žijících lidí. Je fakt, že v tom prvním úderu převažují pozitivní reakce, lidé se snaží nějakým způsobem reagovat pozitivně a věci řešit. Ale to rychle pomine a - mohl bych uvést další příklady, nejenom tohle - ti v uvozovkách „hrdinové" se brzy unaví a nastupuje pak ta další vlna lidí, kteří se snaží těžit z čehokoli, i z neštěstí. Například se tvrdí, a já tomu věřím, že Královéhradecký kraj je tak bohatý proto, že se tam v roce 1866 konala bitva armád Pruska a Rakouska a po bitvě tam všichni ti sedláci šli okrádat mrtvoly. Každý voják měl nějaké peníze, prstýnek, hodinky a z tohohle hyenismu vznikla vrstva na tehdejší dobu velmi zámožných lidí, kteří si mohli koupit o dvě krávy a kozu víc za ty ukradený peníze, a najednou se ten kraj rozjel. To je jen taková historicko-anekdotická příhoda, takový příklad. Ve Tmě jsem se pokoušel pravděpodobným způsobem vybudovat vizi, jak by to asi mohlo ve společnosti fungovat, kdyby tam došlo k tak zásadnímu technologickému zvratu, že bychom se technicky vraceli někam na bod nula, rok třeba 1850. Až na to, že bychom se tam vrátili jako jiní lidé. S jiným myšlením, s jinými stereotypy jednání, uvažování a myšlení. A vrstva těch násilných typů, kteří dneska taky existují, ale jsou někde v koutě, upozaděni civilizací, by teprve přišla ke slovu. Já jsem ten román, jeho původní verzi, psal někdy před deseti lety a naprosto bych na tomhle pohledu nezměnil ani řádku. Všechny zkušenosti od té doby mě jenom utvrzují v tom, že ten můj pohled - ač je samozřejmě v nadsázce, je to hyperbola - má racionální základ.

Máte nějakou oblíbenou knížku?

Oblíbených knih by samozřejmě bylo hodně, v poslední době mě například nesmírně oslovil Jonathan Strange a pan Norrell od Susanny Clarkové. To je věc, která mi vyrazila dech.

Kdybyste se mohl stát libovolnou postavou - jedno jestli již vymyšlenou nebo novou - v nějaké knize, jaká by to byla postava?

To je hezká otázka. Já bych docela rád figuroval jako libovolná postava v Alence v říši divů. Je to prostě taková krásná vize světa čisté symboliky, čisté radosti, tajemna... a kdybych tam byl čímkoli, tak bych tam byl velmi rád.

(Fotografie zobrazující se na hlavní straně vedle perexu pochází ze stránek wikipedia.org.)

Tento článek brzy naleznete v mírně zkrácené podobě také na www.novinar.info - v tamní sekci Osobnosti žurnalistiky si můžete přečíst například i rozhovory s Jiřím X. Doležalem, Janem Burianem a dalšími známými publicisty.