Blankenburský deník III: Bronz pro ČSSR!

Stále mne nikdo nežaloval, takže si zde můžete přečíst třetí část čtyřdílného cyklu o návštěvě Blankenburgu. Nadešla německá sobota – a jaký sport mají Němci rádi? Přece fotbal! Kluci z naší třídy si s nimi rovnou zasoutěžili v odvážném turnaji…

Pozůstatky věže na ruinách Regensteinu. Den 5. - Ryze ekologické gymnázium a „lov" nutrií. Dnes nás čekala návštěva místního gymnázia Am Thie. Představte si veliké vstupní atrium plné skla, prostoru a zeleně. Jestli jste si ho představili správně, Am Thie na vás už pravděpodobně udělalo dojem.

Gymnázium využívá atrium jako výměník vzduchu, který v létě slouží jako klimatizace a v zimě jako izolace před úniky tepla. Vytápění i chlazení v budově zajišťují především tepelná čerpadla sahající až sto metrů pod zem. Celá budova je protkaná cévkami ventilačního a tepelně-regulačního systému. Díky tomu je i v horku uvnitř příjemně a studenti nedostávají výjimečné volno jako v jiných školách. (Myslím, že to jsou chvíle, kdy moderní systém proklínají. My jsme na tom ovšem hůř - horko nám je a volno stejně nedostaneme.)

Ředitel gymnázia, který nás školou provedl, mě nadchl svou řečí. Na začátku se nás ptal, zda má mluvit anglicky či německy. Odpověď třídy zněla: „Anglicky!" Odpověď našeho pana profesora zněla: „Německy!"

Šikovný pan ředitel tedy udělal kompromis. Mluvil s námi angloněmecky. Často před rodiči, kteří kritizují havarijní stav mé němčiny, prohlašuji, že ji přece mohu kombinovat s angličtinou, které skoro každý Němec perfektně rozumí. Další bod na mé straně! „Das letzte Projekt (vysloveno anglicky jako project) was the..."

Přechody z jedné řeči do druhé mi nedělaly sebemenší potíže a rozuměla jsem skoro každému slovu. A tento hybridní jazyk se mi líbil mnohem víc než samostatná němčina a angličtina. Už tuším, jak se budu příště v Německu dorozumívat.

Odpoledne jsme s kamarádkami vyrazily na „lov" nutrií k blízkému rybníku. V souladu s varováním před nácky a jinými individui jsme šly ve čtyřech. To jediné, co nás napadlo, byl však napohled mírumilovný hlodavec...

Pořídily jsme každá desítky (dohromady možná stovky) fotografií, které by mezi sebou mohly soutěžit o titul „nejroztomilejší" či „nejlegračnější". Nutrie nám ochotně pózovaly, dokonce panáčkovaly, až na jedno mládě, které kamarádku hryzlo. Nezkušený zelenáč showbyznysu!

Den 6. - Turnaj rytířů s míčem aneb Oesigfest. Nastala sobota, den, kdy se Němci obvykle sejdou v hospodě nebo na hřišti. Tentokrát, protože se konala zdejší slavnost Oesigfest (Oesig je čtvrtí Blankenburgu), platila druhá možnost. Kluci od nás ze třídy několik dní pilně trénovali a včera si dokonce poměřili své síly s týmem gymnázia Am Thie (samozřejmě zvítězili!), jenže dnes je čekal zápas s dospělými. V turnaji se sešly čtyři týmy.

Náš byl na výsledkovém archu označen jako ČSSR.

Milí východní Němci si patrně buď nepovšimli, že už nejsme „sozialistische Republik", nebo je jaksi nenapadlo, že se po změně režimu a oddělení Slovenska mohla zkratka poněkud změnit.

Naši mladí soudruzi z ČSSR bojovali statečně. Celé dopoledne se střídaly déšť a mrholení s krátkými chvilkami, kdy nepršelo. Trávník byl rozmoklý, kluzký a trochu rozbahněný. Němečtí hráči z valné většiny vypadali, že by jim nedělalo obtíže uzvednout auto. Podmínky tedy byly všechno, jen ne dobré.

A přece jsme získali třetí místo!

Čtvrtý tým, kterému od počátku chyběl jeden člověk, totiž odstoupil, když se jeho hráč poranil a začal kulhat. Kontumačně jsme nad nimi zvítězili, tuším, že 2:0.

Zápasy byly napínavé a plné zajímavých chvil, ale vzhledem k počasí se většině z nás ulevilo, když dopoledne skončilo (vlastně bylo už dlouho po dvanácté) a došlo na vyhlášení vítězů. V takovém slavnostním okamžiku si mraky nemohly odpustit, aby se nad námi nestáhly a nevypustily svou studenou sprchu, nebo spíš vodopád.

Umístili jsme se tedy na bronzové příčce a náš brankář získal cenu za nejlepšího brankáře turnaje. Vyhrál tak diplom a láhev bílého vína.

Jen naše vytrvalé upozorňování, že jsme „Tschechische Republik! ČR!" se odezvy nedočkalo.

Důstojným završením dne byl ohňostroj. Měl proběhnout v deset nebo půl jedenácté. Půl hodiny před půlnocí nám první rány oznámily, že již začal.

Kam se hrabe Silvestr v Praze? Krásná podívaná trvala dlouho, barevné růžice se snášely málem až k našim očím a my (tedy já - ale snad zde mohu mluvit i za ostatní) jsme na ně fascinovaně hleděli. Přehlídka barev, tvarů a třpytu ukončila poměrně úspěšný sobotní Oesigfest.

Den 7. - Legenda pevnosti vytesané ve skále. Tři kilometry severně od Blankenburgu leží  již od dvanáctého století pevnost Regenstein, hrad částečně postavený na skále a částečně vytesaný v jejím nitru. Když jsem ruiny spatřila, pokusila jsem si pevnost představit v době její největší slávy. Na věžích vlály vlajky, různé podle toho, kdo hradu právě vládnul. Pod kopcem poslové sesedali z koní a odváděli je do stájí, aby pak sami po strmých schodech vytesaných do kamene vyšplhali nahoru. V chladných místnostech se proháněl vítr.

Místo jako stvořené pro poutavé příběhy z historie, napadlo mě hned.

Později jsem zjistila, že Regenstein své legendy skutečně má. Bylo by spíš zarážející, kdyby je neměl.

Pověst říká, že kdysi byla ve sklepení hradu držena v zajetí nejkrásnější žena země, protože pohrdla láskou hraběte z Regensteinu. Diamantovým prstenem, kdysi darem od hraběte, vyškrábala štěrbinu ve skále, která byla po roce tak velká, že dívka dokázala prolézt skrz ni a utéci.

Pak se společně se svou rodinou pod kopec k hradu vrátila, ale hrabě zmizel. Dívka si všimla, že ze škvíry ve skále stoupá hustý dým. Když pohlédla skrz, spatřila hraběte v pekle. Zželelo se jí ho a hodila mu darovaný prsten, aby jeho duch došel pokoje.

Dnes jsou z hradu už jen rozvaliny - čarovně krásné rozvaliny, když se z vršku dřívější pevnosti rozhlédnete a vidíte okolní krajinu na mnoho kilometrů daleko. V dobách svého rozkvětu musel být hrad dost silný a chráněný, aby odolal i silnému útoku nepřátel. Jednomu nepříteli ale vzdorovat nedokázal - času.

Toho večera už jsem - díky Regensteinu - měla látku pro vyprávění hororového příběhu, ale nakonec jsme po večerce dělaly něco úplně jiného. Jedna z kamarádek prohlásila, že je unavená a půjde hned spát, tak jsme ji nerušily.

„To je krásné světlo, tam venku," poznamenala druhá.

„Jo?" Vstala jsem a šla k oknu. Opravdu. Zapadlé slunce za obzorem se nechtělo vzdát dne a temně modrá obloha u stromů přecházela v nazelenalou se zvláštně osvětlenými oblaky. „Počkej, to si vyfotím!" Jak jsem tápala ve tmě pokoje, převrhla jsem láhev s pitím a vrazila do stolu.

Kamarádka už také pátrala po svém foťáku. Otevřely jsme okno a snažily se najít nejlepší pozici pro vyfotografování té scenérie.

„Sakra, nejde mi vypnout blesk!" Na fotce bylo jen černo. Několik minut jsme hledaly baterku a zkoumaly funkce fotoaparátu, ale vypnutí blesku jsme prostě nenašly.

„Vy jste teda blázni," zabručela první z kamarádek a přehodila si polštář přes hlavu.

Příběh s Regensteinem v hlavní roli jsem přeložila na zítřek.