Blankenburský deník I: Humanitární pomoc Československé republice

Kdybych měla vybrat jedenáct za sebou jdoucích nejlepších dní ve svém životě, pravděpodobně se mi nejdříve vybaví pobyt v Blankenburgu. Kde jinde jsem si užila tolik zábavy, strávila tolik příjemného času a poznala tolik věcí? Já vím, asi na mnoha dalších místech. Blankenburg mám ale v čerstvé paměti a mohu o něm říci jen jedinou věc: byl úžasný a plný překvapení! Podívejte se tam také…

Městská radnice Blankenburgu neboli Rathaus.J. Nováková  

Co říci o Blankenburgu? Malé město, snad padesáti až stotisícové, bylo z velké části zničeno bombardováním za druhé světové války a od té doby znovu vybudováno. Leží v pohoří Harz, v bývalém NDR. Nezaměstnanost zde kolísá okolo osmadvaceti procent a i z toho důvodu se tam vyskytuje hodně „nácků", před kterými jsme byli ihned po příjezdu důrazně varováni. V tamních lesích se prý pohybují i jiná individua, proto jsme se od Jugendwaldheimu, totiž lesní ubytovny pro mládež, mohli vzdalovat jen po trojicích a více. Žádné individuum jsem v Blankenburgu ovšem ani nezahlédla. Městečko na mě zapůsobilo docela přátelským dojmem.

Den 1. - Cesta tam a nikoliv ještě zpátky. Hlavní nádraží v šest hodin ráno. Chladno. Kolem mne čilé i rozespalé tváře. Naložená krosna na zádech. Čekání na nástupišti. Těšila jsem se na cestu (ještě jsem nevěděla, že budeme celkem čtyřikrát přestupovat - v Bad Schandau, Drážďanech, Lipsku a Halle), ale ještě bych spala. Kupé v EuroCity Zug jsme s kamarádkami obsadily pro sebe a neustále fotografovaly. Ostatně „fotománie" provázela celý pobyt od začátku do konce.

V Bad Schandau neuvěřitelně lilo. Utíkali jsme se schovat pod plechovou střechu nad částí nástupiště, kam jsme se málem nevešli. Příjemně mne překvapilo (a to i při cestě zpět), že ve všech německých vlacích, jimiž jsme jeli, byl záchod vybavený funkčním splachováním, tekoucí vodou a dostatkem toaletního papíru. O mnoha českých linkách se totéž říct nedá.

Odpoledne, po téměř osmihodinovém cestování a v narůstajícím vedru, jsme vyrazili na prohlídku okolí ubytovny. Tehdy jsme poprvé narazili na kolonii nutrií v blízkém rybníku. Nebylo to naše poslední setkání s nimi...

Den 2. - Čím se živí srp? 6:00. Probudili jsme se do světlého a teplého rána. V půl sedmé jsme se rychle nasnídali a v sedm už jsme vyráželi ven - pracovat do lesa. Neměla jsem představu, co budeme dělat, asi nosit nějaké větve. Mne se čtyřmi kamarádkami si ale vyžádal místní kápo, zvaný Závodník (brzy pochopíte proč), na trhání trávy kolem malých stromků na louce u ubytovny. To, co zpočátku vypadalo jednoduše, se ukázalo jako dost nevděčná práce. Okamžitě jsme měly ruce plné škrábanců od ostrých listů a trnů (ono totiž nešlo pouze o trávu, nýbrž o zákeřnou směs lučního plevele). Požádaly jsme našeho profesora o srp, načež nám po krátké debatě se Závodníkem odpověděl, že „srp žere stromy".

Dodal také, že „koza žere stromy". Pravděpodobně měl na mysli kosu, ale pravdu měl asi u obojího. Nicméně jsme se dočkaly alespoň rukavicí, které nás ochránily před nejhoršími zbraněmi místního plevele.

Po dokončení práce na asi metr krát patnáct metrů širokém úseku jsme se nasvačily a Závodník nás odvezl zelenou dodávkou na jinou louku, kde bylo potřeba shrabat seno. To už jsem jednou dělala u koní a bavilo mě to - tentokrát tomu bylo nejinak. Po shrabání druhé louky nám Závodník udělal radost tím, že jsme se směly posadit na korbu dodávky. Vozil nás takhle po lukách přes čtvrt hodiny, nečekaně zatáčel, zrychloval a zastavoval, my jsme měly vítr ve vlasech a nadšeně jsme výskaly.

Pochopily jsme také, jak náš řidič získal přezdívku Závodník.

Po dobré práci dobrá odměna: Závodník s námi zastavil přímo pod stromem obsypaným třešněmi, takže jsme si jen stouply na korbě, sbíraly šťavnaté plody a rovnou je jedly. Myslím, že tohle dopoledne bylo úplně nejlepší z celého Blankenburgu.

Odpoledne jsme šli na výlet do samotného Blankeburgu. S tím, že v městečku bydlíme a nepůjdeme dlouho, jsem si vzala sandály a nechala zdravotní boty v ubytovně. Chyba! Ve strašném vedru jsme se trmáceli přes čtyři hodiny. Navštívili jsme krásné (a v té době téměř celé uzavřené a rekonstruované) zahrady u zámečku Grosses Schloss. Byly utvářeny od sedmnáctého století a vypadaly nádherně, ale zřejmě už byla nějaká obnova zapotřebí.

Před radnicí jsme uvítali kašnu s tekoucí vodou. Sice nebyla pitná, ale aspoň jsme se řádně pocákali.

Svou pouť jsme zakončili v obchodním středisku, za které by se nemusela stydět žádná pražská čtvrť. Jediné, co uvnitř výrazně chybělo, byly záchody. Ale zde pomohl McDonald´s, stejně jako kdysi v Berlíně a několikrát i v naší domovině. Rada pro cestovatele: Prakticky kdekoli na světě najdete tuto síť nabízející tučné pokrmy a čisté toalety. Vyberte si, co z toho máte raději.

Jednoho spolužáka se jacísi Němci u pokladny supermarketu otázali, odkud pochází. „Aus Prag," odpověděl.

„Ach, Tschechoslowakei!" Načež mu s dobrosrdečným úsměvem a dotazem, zda něco takového zná od nás, strčili krabici tyčinek Corny.

Patrně si mysleli, že potřebujeme jejich humanitární pomoc. Nač jim to vyvracet?

Nebylo to naposledy, kdy nás němečtí občané překvapili svým smýšlením o naší republice. Podruhé nás ovšem vážně urazili! Ale o tom až šestý den...