Na začátku tohoto článku bych si dovolil vyjít z vlastní zkušenosti. Mnoho let jsem pracoval a vlastně do teď pracuji s mladou generací a to buď jako pedagog nebo duchovní. Jedná se o generaci zhruba ve věku 16 – 24 let, chlapce i děvčata, věřící i agnostiky, většinou s vyšším vzděláním nebo alespoň s ambicí vyššího vzdělání dosáhnout. V posledních letech stále více narážím na to, čemu se obecně říká „krize autorit“. Hodně jsem nad tímto fenoménem přemýšlel a to především u kluků. Jde o to, že na jednou stranu mnozí kluci vypadají velmi suverénně, což dávají dost okatě najevo, na stranu druhou při osobních rozhovorech zjišťujete, že se ve skutečnosti jedná o velmi nejisté jedince, kteří svoji nejistotu přebíjí někdy hloupým chováním. Kde a co se pokazilo? Nemám jednoznačnou odpověď, nicméně si v tomto článku dovolím nadhodit určité teze s tím, že vy, co pozorujete podobné jevy, určitě přijdete s dalšími, myslím, že lepšími vysvětleními.
Když se díváme do historie, potom zjišťujeme, že v mnoha kulturách generace mladých mužů museli projít tzv. iniciací, kterou prováděli výhradně starší muži. Iniciační rituály mladíkům sdělovaly, že úcta a respekt nejsou zadarmo a že se tedy musí nějak získat. Toto se dělo jak v primitivních (archaických) kulturách skrze kombinaci tvrdých fyzických a psychických zkoušek, tak nakonec např. i v armádě a v dalších mužských kolektivech a činnostech. Když vzpomínáme na svoje učitele, trenéry, vychovatele ale i duchovní rádce, potom nejčastěji vzpomínáme na ty, kteří dokázali spojit lásku s jistou dávkou tvrdosti. Tedy na nás byli tvrdí, něco vyžadovali a tím nás někam posunuli. Tvrdostí nemám vůbec na mysli ponižování, spíše přístup, který nás na základě důvěry nutí posunout svoje meze a na tomto základě nás ocenit.
Kdesi jsem četl, že pro muže láska nefunguje, je-li rozdávána příliš snadno, lacino a příliš rychle. Dělá z něj líného manipulátora, místo silného muže. „Silným mužem“ potom nemyslím tupé destruktivní mačo, zneužívající svoji sílu, ale toho, kdo dokáže v druhém rozpoznat a pojmenovat to, co je dobré, kdo nemyslí především na sebe a kdo se dokáže obětovat ve prospěch celku. V tom je jeho síla. Ve společnosti se stále více setkáváme s podivnou výchovou, která v podstatě od dětí a potažmo tedy i od chlapců nic nepožaduje a nenastavuje jim žádné hranice. Dítě prý nesmí být omezováno, protože to by narušilo struktury jeho ega. Pokud omezováno je, potom jen symbolicky. Pokud tento problém vztáhneme na chlapce, potom v dějinách se nikdy nepředpokládalo, že by v mladém muži či dokonce chlapci byla disciplína a určité hodnoty zvnitřněny. Pokud se očekávalo, že bude mít disciplínu a charakter, musel se jim učit, trénovat a zkoušet je. Samo to nikdy nepřišlo. Generace před námi toto moc dobře věděli, my na to dnes zapomínáme. Pokud chlapec nenarazí na „ne“, nikdy nepůjde do hloubky. Především rodič, stejně tak jako vychovatel musí nejen nastavovat pravidla, ale též je vyžadovat a vymáhat. Nebojme se, že tímto mladí chlapci utrpí újmu na duši. Újmu utrpí, když si nebudou mít koho vážit, protože nebude nikdo, kdo by pravidla nejen nastavil, ale i vymáhal. Navíc od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat.
Pro vychovatele, pedagogy, rodiče, kteří s chlapci pracují, to znamená, vystavovat je novým výzvám a neznámým věcem. Zároveň se nebát jim dávat hranice, jakési „posvátné ne“. To, že jsou právně nesvéprávní, neznamená, že od nich nemohu nic požadovat a že nemohou nést určitou, věku úměrnou zodpovědnost.
Jednou z klíčových postav v životě chlapce je otec. Jedním z úkolů otce, je vyvést syna do vnějšího světa, předat mu sebedůvěru a pocit bezpečí. Pokud prý dítě není do velkého světa vyvedeno svým otcem, znamená to pro něj dlouhodobou bolest a smutek. Chlapec uvažuje tak, že pokud je důležitý „pro něj“ tedy pro otce, možná bude důležitý i ve velkém světě.
Na tomto místě je mi smutno… Když jsem s mnohými chlapci hovořil, mnozí prožívali to, co někteří psychologové nazývají rána po otci. Někteří z důvodu rozvodu otce nepoznali, nebo poznali, ale v negativním světle, někteří tátu znali pouze jako toho, kdo je hodnotí jen a pouze na základě známek ve škole či úspěchu ve sportu a pomalu jim docházelo, že jsou pouhou projekcí neúspěchu svých otců a někteří od svých otců prožívali emocionální odloučení. Dostávali vysoké kapesné, ale to bylo vše. Když jsem dával psát v rámci společenských věd eseje, chlapci skoro nikdy neuvedli, že svoje hluboké otázky řeší s tátou. Věřte či ne – každý normální kluk touží po tátovi, který mu různými způsoby sdělí jednoduchou věc – důvěřuji ti, v mých očích máš hodnotu i když ti to v něčem třeba moc nejde… (pochopitelně i po matce, ale o tom tento článek nepojednává). Zároveň po otci, který chlapci nastaví hranice, které ale budou vycházet ze vzájemného vztahu. Zjistil jsem, že zmatek ve vztahu k autoritám u mnohých chlapců vyvěral z toho, že nepoznali otcovskou autoritu, která by jim nastavila hranice a která by je ve stejný okamžik přijímala. A proto se proti autoritám začali bouřit (viz. začátek článku) nebo naopak z nich mít strach. Vím, že to nebyl jediný důvod, nicméně jeden z důvodů to byl.
Pokud v životě některých mladých kluků chybí otec, vyvedení do světa může přijít od duchovního rádce, od dobrého staršího muže, dědy, ale i trenéra či pedagoga. Na konci tohoto článku chci tímto povzbudit i ty z nás, kdo jsou otcové. Naše syny do velkého světa máme vyvést především my. Potřebují nás více, než si myslíme a zároveň si o naší lásku stydí říct. Nenechme se tímto zmást, nenechme se zmást některými nevhodnými projevy. Nikdy nebo alespoň dlouho není pozdě…
