Když byl Eichmann postaven před soud, otiskly jordánské noviny Jerusalem Times dopis, děkující mu (myslí se Eichmannovi), za „opravdové požehnání, které prokázal lidstvu“. Soudní proces prý jednoho dne vyvrcholí likvidací zbývajících šesti miliónů Židů, aby byla pomstěna Eichmannova krev.
Nenávist vůči Židům, která válkou absolutně neskončila, se přenášela i do OSN. 1. října 1975 byl se všemi poctami na půdu OSN přijat „řezník z Kampally“ Idi Amin, který proslul nejen brutálními masakry v Ugandě, ale i svým antisemitismem. 12. září poslal telegram generálnímu tajemníkovi OSN Kurtu Waldheimovi, v němž oslavoval holokaust a oznamoval, že „když už v Německu nestojí žádná Hitlerova socha, nechá mu vztyčit památník v Ugandě“. Přesto byl na půdě OSN srdečně přijat a mnoho delegátů, především ze sovětského a arabského bloku mu mohutně aplaudovalo. Poté měl Amin anti-židovský projev, v němž požadoval vyloučení Izraele z OSN a jeho vymýcení. Následující den byla na jeho počest uspořádána recepce. O 14 dní později třetí výbor Valného shromáždění schválil 70 hlasy proti 29 (27 se zdrželo, 16 bylo nepřítomných) návrh na odsouzení sionismu jako formy rasismu. 10. 11. schválilo rezoluci celé Valné shromáždění (67 ku 55, 15 se zdrželo). Izraelský delegát a pozdější prezident Izraele Chaim Herzog připomenul, že hlasování proběhlo v den sedmatřicátého výročí nacistické křišťálové noci. Americký delegát řekl, že Spojené státy neuznávají tento hanebný akt a nikdy se jím nebudou řídit. Na této ukázce vidíme, že jednak antisemitismus není pouhým problémem běsnící lůzy, jednak se vyskytoval brzy po strašlivých zkušenostech II. světové války a vlastně nikdy ve skutečnosti nepřestal… Zároveň vidíme, že se probouzí i dnes.
Jen málokdo do detailů rozumí izraelsko-arabskému konfliktu, nicméně všichni rozumíme tomu, že Izrael se prostě musí bránit a že je obklopen státy, které, kdyby mohli, tak jej smetou z povrchu zemského. Navíc zřejmě nikdo nezpochybňuje, že v případě Izraele hraje obrovskou roli historická zkušenost. Britský historik P. Johnson napsal, že jedno z hlavních ponaučení židovských dějin je, že opakované slovní útoky vedou dříve či později k fyzickému násilí. Po celá staletí představovaly antisemitské texty strašlivou inspiraci, která vrcholila potoky židovské krve. Zdaleka se nejednalo jen o holokaust. Stovky a tisíce pogromů sahají do dávné historie. Zároveň holokaust 20. století, měl ideologický námět v antisemitských teoriích 19. století. Antisemitský příval tvořený sovětským blokem a arabskými státy potom vytvořil novou formu protižidovského násilí a to státem financovaný terorismus. Jednou z klíčových organizací mezinárodního terorismu se stala OOP (organizace pro osvobození Palestiny) a poté i její další konkurenti a napodobovatelé, kteří směrovali své útoky proti Židovským cílům. Jenže Židé se začali bránit a již je nešlo více zabíjet beztrestně. Příkladem budiž zásah 280 izraelských výsadkářů na letišti v Entebee a záchrana všech rukojmích až na jednu paní, kterou zastřelil osobně Amin (Entebee je 4000 Km od Izraele) nebo zásahy proti teroristickým základnám v jižním Libanonu, který v roce 1970 – 1982 okupovala OOP, či chycení Eichmanna na půdě jiného svrchovaného státu než byl Izrael.
Pravda je, že při aplikaci práva na sebeobranu se Izrael občas mýlil a mýlí (nemám ale na mysli uvedené příklady). Jeho omyly ale jsou a byly velmi sofistikovaně nafukovány a to často těmi, kdo by měli mlčet nejvíce.
Přesto ale právo zabít při obraně je neoddělitelným předpokladem lidské existence, jakkoli toto někteří pseudohumanisté odmítají. Pochopitelně nemám na mysli nějaké banální věci, jenže Izraeli jde o přežití. Židé, kteří lidské civilizaci přinesli myšlenku posvátnosti lidského života více než kdokoli jiný, neradi přiznávali státu právo zabíjet. Považovali to za Saulovo prokletí, které vrhalo stín i na jejich největšího krále Davida. Jenže když měli Židé volit mezi Saulovým prokletím a Osvětimí, neměli na vybranou. Mají-li přežít, musí mít svůj stát se všemi důsledky, tedy i s právem na obranu. Stát Izrael se navíc stal i útočištěm obětí evropského antisemitismu, který naplno propukl hned po válce (nebo spíše válkou neskončil). Stal se určitým garantem, že nedojde k dalšímu holokaustu či „konečnému řešení“.
I proto dnes Izrael nemá na vybranou, když dělá, co dělá. Proto Evropa dělá chybu, když podléhá vlnám antisemitismu. Antisemitismus je nebezpečnější, než jsme ochotni si připustit a v konečném důsledku má devastující následky. Zároveň v Evropě má hluboké kořeny a na jeho strunu se hraje velmi snadno…
