V souvislosti s mlžením okolo zdravotního stavu prezidenta si nelze nevybavit asociaci s minulým režimem, kdy se říkávalo, že nám vládne gerontokracie.
Skutečně někteří komunističtí vládci mnozí vypadali sešle, ale jednak se to nesmělo vyslovit nahlas a jednak lidem bylo řečeno, že to, co vidí, je pouhý klam, že pod velmi chatrnou tělesnou slupkou se skrývá mladické tělo a mladý duch. Tehdy se to bralo jako další z mnoha lží, na kterých byl komunistický režim postaven. Dlouho to vypadalo podobně i s naším prezidentem a je proto jen dobře, že byla zveřejněna zpráva o jeho zdraví. Já sám mu přeji, aby se mu dařilo lépe.
Nechme ale stranou prezidentovo zdraví a pojďme se společně podívat na jiný rozměr toho, o čem se vede diskuse, a to je otázka stáří. Ze své duchovenské praxe jsem poznal, že i stárnutí je umění a ne každý tímto procesem dokáže projít se ctí.
Jeden z velkých myslitelů minulého století R. Guardini o stárnutí napsal: „Za prvé je třeba konstatovat zásadní fakt, který je základem veškeré životní moudrosti. Správně zestárne pouze ten, kdo stárnutí vnitřně přijímá. Ti, kdo to nedokáží, dělají všechno možné a nemožné, aby proces stárnutí zamaskovali, a předstírají mladistvost, kterou už nemají. Takový trik se samozřejmě nemůže podařit, neboť zkušenější oko prohlédne komedii a k nepravdivosti se ještě přidruží směšnost. (Kurzíva je od autora blogu) V té míře, v jaké se uskuteční přijetí, se také mění vztah starého člověka k okolí. Ztrácí zášť k životu, která ho ze společnosti vyčleňovala. Mladé lidi uznává, učí je milovat a pokouší se jim pomáhat. Nečiní to však z vůle ovládat, kdy pomoc je jenom přestrojenou závistí…“ A na závěr ještě jeden citát od Guardiniho: „Co zmůže všechna gerontologie, medicína i sociální péče, když člověk sám ve svém nitru nepochopí smysl svého stáří? Potom bude jeho bytí jenom udržováno biologickými funkcemi…“ (Životní období)
U některých starých lidí jsem vypozoroval nádhernou věc, že to, čemu přikládali v životě veliký význam, se ukázalo najednou jako nedůležité a naopak to, co považovali jako bezvýznamné, na co neměli čas, dokázali přehodnotit. Této schopnosti se říká moudrost stáří. Naopak pokud toto starý člověk nedokáže, stává se někdy nesnesitelným.
Pavel Říčan v knize Cesta životem píše, že stáří je tvrdou zkouškou, ve které neobstojí životní nepravda, neupřímnost k sobě i k jiným, neobstojí ani celoživotní úsilí o vyniknutí a tím méně celoživotní boj o vládu nad druhými.
Není tajemstvím, že ve stáří se často mění osobnost. Říčan píše, že člověk se někdy stává karikaturou sebe samého a začnou se projevovat nepěkné vlastnosti a sklony, které se dařilo v mládí a středním věku tlumit.
Proto je úžasné, pokud se starý člověk, někdy i s pomocí okolí naučí laskavě zacházet s mezemi svých možností. R. Rohr, autor zabývající se mužskou spiritualitou, napsal, že „energie děda je energií velkou a bezpečnou. Je už vyzkoušená a je na ní vždy spolehnutí. Už si nepotřebuje nic dokazovat, a proto může podpořit snahu těch, kdo si ještě nejsou jisti sami sebou, a žehnat jim. Dědové jsou schopni vzdát se touhy ovládat realitu a nutit druhé, aby se podřídili jejich vůli. Mohou v klidu přestat dobývat život, jak to často dělali, když byli mladí, a jednoduše ho nechat volně plynout, aby nás nakonec – pokud ne hned a přímo – dovedl k něčemu většímu.“ (Stát se moudrým mužem)
Z toho, co jsem citoval, je jasné, že stáří jakkoli je těžké, může být zároveň obrovskou výzvou k povzbuzení nastupující generaci, k předání moudrosti a zároveň k rekapitulaci toho, co jsem v životě zvládl a co nikoli.
Když jsem byl malý, někdy jsem se starým lidem smál a vzpomínám si, že mi za to rodiče dávali pár facek. Ano, bylo to dětský zlé a facku jsem si zasloužil. Našemu prezidentovi bychom se smát neměli, protože je neuctivé si dělat legraci ze starých lidí. Jenže zároveň staří lidé by měli někdy mít někoho, kdo jim laskavě sdělí, že prostě už jsou na některé věci… staří.
To není výsměch, degradace, jen běh života. A kdo tento běh nerespektuje, škodí sobě i svému okolí. A čím si stojí výše, tím více může škodit. Zároveň čím méně dotyčný realitu stáří s jeho omezeními respektuje, tím je vše jaksi trapnější a směšnější. A to se mi zná, že se okolo prezidenta děje.
