Jste-li otec, potom jedna z nesporných výhod toho, když se vám narodí syn (synové), je, že si můžete koupit hračky, které jste od svých rodičů nedostali. Pochopitelně to kupujete „pro ně“, ale znáte to… V mém případě se jednalo o autodráhu. Sice jsem kdysi jako malý kluk nějakou měl, ale nic moc. Když synové pobrali trochu rozumu, rozhodl jsem se jim (tedy po pravdě, jim a sobě) nějakou koupit. Hledal jsem na internetu, ale autodráhy, které se mi líbily, byly hodně drahé
Nakonec jsem na aukru objevil neuvěřitelnou nabídku, kde dokonce mohou jezdit tři autíčka najednou! Neváhal jsem a autodráhu koupil. Když jsem dotyčnému předával peníze, ptal jsem se ho, proč prodává tak levně, navíc jen několik týdnů poté, co produkt koupil. Neodpověděl, jen mě pozval do vedlejšího pokoje (autodráhu jsem převzal u něj doma). Otevřel dveře a tam seděl jeho syn, který „pařil“ u kompu nějakou počítačovou simulaci formulí. Ani mě nezaregistroval, protože jeho oči byly uhranuté obrazovkou… Pán pak smutně řekl: „Toto je příliš silná konkurence. Chtěl jsem mladýmu udělat radost, ale počítač je počítač“. Autodráhu jsem si tedy díky „silné konkurenci“ odnesl, ale podobné problémy řeším též a nejsem sám. Mnoho rodičů mi popisovalo obraz svých dětí, který by se dal shrnout takto: Obklopení hračkami se buď nudí, nebo si místo s hračkami, hrají na počítači.
Na tomto příběhu jsem chtěl ukázat, že jsme stále více konfrontováni s tím, jak se z mnohých dětí stává „generace pozorovatelů“. Už nepotřebují jít na rybník a zahrát si hokej. Stačí jim zahrát si hokej na počítači. Nepotřebují hrát si na vojáky. Stačí jim pozabíjet pár zombíků na obrazovce. Nechce se jim nasazovat autíčka zpět do lišt autodráhy. Stačí stisknout „enter“ a autíčko je zpět… Při reálném hraní děti musí zapojovat obrazotvornost, potřebují druhé děti, riskují prohru. Ve virtuálním světě nic takového nepotřebujete. Grafika je propracována do posledního detailu, soupeřem je počítač nebo někdo anonymní v síti, a pokud prohrajete, stačí jeden stisk a máte další pokus. Hra má u dětí ještě jeden velmi důležitý prvek – je určitou přípravou na svět dospělých. Při hrách se dítě učí prohrávat, nacházet si své místo v kolektivu, ovládat svoje okamžitá přání, chápat, že když do něčeho vloží úsilí, potom přichází i úspěch. (Asi nejideálnější je v tomto sport, ale nemusí se jednat pouze o sport navíc i sport je pouze jistým druhem hry). Nic z toho se při hře s počítačem nerozvíjí.
Generace pozorovatelů je o výše popsaný přínos hry ochuzována. Navíc potřebuje stále silnější vjemy, které ji činí prázdnější, vyhořelejší a možná i krutější. Potřebuje více času, který zabíjí tím, že pozoruje…zabíjení. Jsme svědky toho, že počítačový svět likviduje klasické dětské hry, stejně jako papírové knihy. Prostě virtualita triumfuje. Toto se ovšem netýká jen počítačových her. Díky internetu a jeho přístupnosti dětem došlo k tomu, že „poprvé mají děti stejný přístup k informacím jako dospělí. V něší elektronické vesnici padají zdi, které chránily děti a vyzdvihovaly dospělost. Výsledkem toho je, že z našeho světa mizí dětství.“ (Revue Prostor č. 42, s. 114)
Vím, že jako vychovatelé, rodiče vedeme v tomto nerovný boj. Přesto stojí za to tento boj podstupovat. Nejde o to počítač zakázat, ale nastavit hranice v jeho používání, pokoušet se dětem nabízet zajímavé a smysluplné varianty trávení volného času, nechat je hrát si, dělají-li sport, nechovat se jako idiot projektující do nich svoje sny o tom, že z nich nutně musí být Jágr nebo Štěpánek a spíše vidět výchovný přínos sportu a v neposlední řadě trávit s dětmi alespoň nějaký čas osobně. Do určitého věku dětí to jde… Problém je v tom, že dokud to jde, nemáme čas, pak bychom i chtěli, ale čas nemají děti. Jenže času máme všichni stejně. Spíše se jedná o otázku priorit a někdy i ochoty slevit ze svého pohodlí.
„Výhodou“ dítěte dlouhodobě uklizeného před obrazovkou, je, že nezlobí a že je od něj pokoj. Sice víme, že to dítěti neprospívá, ale preferujeme klid.
Začal jsem příběhem o levně koupené autodráze a počítačích. Když se dívám zpět (asi pět let), vím jednu věc, kterou jsem si tehdy neuvědomil. Konkrétně, že největší přínos autodráhy nebyl až tak v její kvalitě, ale v tom, že jsme u ní mohli strávit společný čas. A to se nám na kompu – alespoň v takové míře, nikdy nepodaří…
Přeji moudrost všem, kteří řeší podobné problémy a gratuluji těm, kdo tyto problémy úspěšně zvládli.
