Tak jsme se od ministra Chládka dozvěděli, že domácí vzdělání se na druhém stupni z moci úřední zapovídá. Hlavním argumentem potom je socializace. Co na tom, že průzkumy jasně vyvrátily tvrzení o „zanedbaných dětech z domácích škol“, stejně tak nic nepotvrzuje, že z domácích škol chodí asociálové. Chládek argumentuje donekonečna omílaným a zároveň nijak nepotvrzeným příkladem o asociálnosti domácoškoláků popř. o neschopnosti rodičů je něco naučit.
Klasickým argument zní „jak může matka od plotny nahradit učitele“? Výzkumy ohledně domácí školy ukazují, že může… jenže v jistém kontextu. Je totiž jiné učit jednoho či pár dětí a celou třídu. Látku prvního stupně zvládne leckdo, učitel by se „od matky od plotny“ (pokud použiji toto zjednodušené klišé) měl lišit především tím, že zvládne učit třídu plnou dětí. Nepedagoga by mě převyšovat především v didaktice, nikoli ve schopnosti rychle násobit.
Jistě někdo může mít ve svém okolí dítě z domácí školy, které je sociálně nebo jinak mimo, stejně jako dítě, které díky šikaně nebo špatným učitelům ve škole ztratilo sebevědomí. Jenže ani z jednoho příkladu se nedá udělat obecný závěr ohledně domácí nebo normální školy. Jiným argumentem bývá, že domácí školy většinou využívají náboženští fanatici, kteří se bojí děti posílat do škol. Tento argument je naprosto mimo, protože domácí školy využívají jak věřící, tak nevěřící.
Vím moc dobře, o čem píšu, protože jsme svoje dvě děti doma učili a ve svém okolí znám řadu domácoškoláků. Všechny děti (zdůrazňuji, že všechny), které znám, se po přechodu na školu v kolektivech v pohodě chytli. Jejich největším problémem většinou nebyl kolektiv, ani nedostatek vědomostí, ale jejich přemíra. Individuální přístup v rámci domácí školy prostě znát je a vy za dvě hodiny proberete to, co ve škole probíráte několik hodin někdy i dní dní. Nakonec to znáte i vy, kdo máte děti ve škole, když s nimi doháníte látku, kterou zameškali, protože onemocněli. Většinou ji doženete dost rychle.
Co se asociálnosti týká, potom domácí škola neznamená, že dítě učíte sami. Většinou se scházíte s jinými rodiči a tvoříte improvizované třídy. Navíc děti chodí do různých kroužků, sportovních klubů a dalších zařízení, kde se socializují. Drtivá většina rodičů, kteří se rozhodli pro domácí školu, si je velmi dobře vědoma nebezpečí jisté sociální izolovanosti a dělá všechno proto, aby k ní nedošlo.
Dělat domácí školu je v první řadě pořádná práce a asi nemusím vysvětlovat proč. Někdy máme dětí plné zuby přes víkend a teď si představte je mít doma stále… Navíc přicházíte o slušnou část příjmu, což též není úplně zanedbatelný faktor. Co se týká znalostí, pak je vaše dítě pravidelně zkoušeno školou, se kterou spolupracujete, takže ani zde se není třeba ničeho obávat.
Tímto vůbec nepropaguji domácí školu na úkor školy normální. Považuji oba modely za možné, oba mají svoje rizika, oba svoje výhody. Našemu prvnímu dítěti tento model velmi vyhovoval, druhému méně a tak jsme ho dali ve třetí třídě do školy. Na Chládkově rozhodnutí mi vadí, že stát strká prsty tam, kam nemá. Domácí školou svým dětem nikdo neubližuje a stát má navíc dostatečné nástroje, jak kontrolovat kvalitu tohoto vzdělávání.
Je pravda, že moje zkušenosti jsou jen z prvního stupně, ale neviděl bych problém se školou pokračovat dál. Jenže jako rodič najednou víte, že nastal čas na změnu a tak ji provedete – což byl náš případ. Dovedu si ale představit, že v jiných rodinách to je jinak a dle mého nesmyslné Chládkovo nařízení vycházející z premisy o asociálních domácoškolácích jim možnost učit se s dětmi dál doma neumožní.
Jinak v našem případě jsme děti vzdělávali doma proto, že jsem většinu odpolední pracoval a děti bych v podstatě neviděl. Dále proto, že jsme si dětí prostě chtěli ještě nějaký čas užít. Těch pár let let navíc, kdy jsme spolu něco dělali, nelitujeme. A úplně poslední věc – psal jsem v množném čísle, ale domácí školu s dětmi dělala především manželka. Já bych to nedal. Jednak kvůli času a jednak proto, že mi chybí jedna dost důležitá vlastnost – trpělivost. Občas bych svoje dětičky při jejich výuce nejraději… raději nebudu psát co (-:
