K výročí smrti J. Palacha a ceně svobody

Díky předvolebnímu šílení a poněkud absurdnímu pokusu vyslovit důvěru vládě, byla téměř zapomenuto výročí sebeupálení studenta Jana Palacha. 

Palach tento svůj čin vykoval 16. 1. 1969 a to na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy a proti pokračující normalizaci. Palachův pohřeb, který se uskutečnil 25. 1. 1969 v Praze, se pak stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci. Dnes můžeme vidět posmrtnou Palachovu masku na filozofické fakultě v Praze. Masku tajně odlil akademický sochař O. Zoubek.

Palachovi nebyl dopřán klid ani po jeho smrti. Byl pochován na Olšanech, ale v roce 1973 byly jeho ostatky v tajnosti policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově ve Všetatech. Možná si někteří pamatujete i na to, že vždy, když byl datum Palachovy smrti, tak kolem Všetat probíhali policejní manévry, aby se ke hrobu nikdo nemohl dostat. To jen na připomenutí pro ty, kdo nostalgicky vzpomínají na starý dobrý socík…

Palachovo poselství ale žilo dál a jeho hrdinský čin došel naplnění o dvacet let později, kdy navzdory hodně tvrdým policejním zákrokům docházelo k masovým demonstracím známým dnes jako Palachův týden. Palachův týden se stal předznamenáním konce totalitního režimu v listopadu 1989. Říká se, že se jednalo o týden, kdy se lidé přestali bát.

Je třeba dodat, že Palachův příklad následovalo několik dalších mladých lidí.

Když pročítáte některé Palachovi myšlenky, pak z nich vysvítá, že se nemohl smířit s tím, že se národ postupně propadal do jakési letargie a smíření se s tím, že ze stávajícím stavem věcí se nedá nic udělat. Palach se svým činem rozhodl probudit národ z letargie. Vyjádřil to mj. slovy, které se našli v jeho aktovce: "Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí." Nakonec se mu to podařilo, ale o 20 let později. Z historickým odstupem můžeme povědět, že jeho čin měl smysl.

Vím, že mnozí se na Palachův čin dívají s despektem. Přece o tolik nešlo. Kdo držel hubu a rok, měl pokoj ne? Navíc „svobody se nenažereš“. Ano, svobody se nenažereš a kdo mlčel, měl klid. Zároveň pro tisíce lidí znamenal reálný socialismus život v marasmu a beznaději a podobné uklidnění jim k životu nestačilo. Nechtěli, aby se národ orientoval na východ a inspiroval se tam. Vadilo jim, že nemohou číst, co chtějí, že stačí nesouhlasit se stranou a vládou a máte zaděláno na problémy.

Ale vraťme se k Palachovi. Jak se jeho čin vlastně lišil od sebevražedného činu nějakého islamistického fanatika nebo od obyčejné sebevraždy? Spisovatel Chesterton kdesi napsal, že sebevrah pohrdá životem, kdežto ten, kdo se obětuje, pohrdá smrtí. Jedná se o těžko přeložitelnou slovní hříčku a zvláště slovo „pohrdá“ nám může trochu drhnout. Ale pointa je (snad) jasná. Palach měl život rád, nechtěl z něj utéci kvůli nějaké osobní krizi, nebyl to žádný neurotik. Jen se rozhodl tímto zoufalým a zároveň hrdinským činem vybudit svědomí národa.

Když jsem pročítal reakce lidí na Palachův čin, pak spíše převažoval názor, že určitě komunismus nepochybně špatný byl, ale že bylo chytřejší předstírat, že s mocí souhlasím a v soukromí si dělat co chci. Možná toto je kus povahy utlačovaného národa.

Sociolog Emanuel Chalupný už v roce 1930 v knížce Národní povaha československá o naší povaze napsal: "Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít.“ Toto prý naši rodiče od malička vštěpují svým dětem. Josef Jedlička ve své knížce České typy (Praha 1992) to označil za švejkovství: "Švejk je především člověk, který chce žít a přežít. Přikládá samé biologické hodnotě života takovou cenu, že nemůže být pochyb o jeho absolutní skepsi vzhledem k nadosobním životním hodnotám." (uvedené citáty volně podle článku Jana Čulíka: Palach, jsou myšlenky, za které stojí za to trpět?)

Opačnou tradicí je ale v našich dějinách Hus, Komenský, exulanté, kteří raději odchází z vlasti, než aby se vzdali svojí víry, T. G. Masaryk a legie, odbojáři za II. světové války, Milada Horáková, Heliodor Píka, Jan Patočka a mnozí další. Tito pochopili a na vlastní kůži poznali, že za to, co je napsáno na naší státní vlajce tedy za pravdu, má-li zvítězit, se musí bojovat a přinášet i oběti.

Pro současnou generaci (a tím nemyslím jen mladou) zní tato slova jako sci-fi. Proč se pro něco obětovat? A i kdyby – pro co se obětovat, když nevyšší metou žití je plné břicho? Jenže možná plné břicho tou nejvyšší životní metou není…

Naštěstí ale se zatím vždy našli lidé, kteří patřili do druhé tradice našich dějin. A díky nim stále ještě můžeme svobodně volit a žít. Jen se zdá, že nás nějak začíná válcovat rudá a hnědá (a také žlutá). Obávám se, abychom o svobodu pomalu a plíživě nepřišli. Jinak než za rudé či hnědé totality, ale nepřišli.

Každopádně Palachův čin hrdinný byl a smysl měl.