Během posledních několika hodin byly vyřčeny snad všechny existující důvody, proč v posledních volbách uspěli komunisté. Asi většina komentátorů se shodla, že volební výsledek je vyjádřením znechucenosti velké části české společnosti se současnou politickou scénou a že jejich volba je pro tento národ volbou špatnou.
JENŽE… jak známo komunisté v polistopadové politice působili nikoli pouze jako politická strana. Mnozí politici, kteří vykonávali svoji činnost v polistopadových politických stranách, delší nebo kratší dobu v komunistické straně před listopadem působili. Někteří zahodili rudou legitimaci až po listopadu 1989, někteří dříve, ale v KSČ působili. Víme, že v konečném důsledku se komunisté rozlezli do jiných politických stran a též víme, že těchto lidí bylo a je skutečně mnoho. Česká společnost se vůči této realitě stala víceméně tolerantní. Někdy se tato tolerance odůvodňovala tím, že bývalí komunisté měli přístup k informacím, a proto prý věděli jak vést podniky, alespoň částečně věděli jak dělat politiku a proto údajně vlastně nebylo koho jiného zkušeného volit (rozuměj – staré zkušené komunistické kádry). Tento mýtus se postupně stal docela přijímaným. Někdy se popisovaná realita zdůvodňovala tím, že od doby členství v KSČ některých politiků již uplynulo mnoho času a že se dotyčný polepšil nebo poučil. Důvodů jsme ale slyšeli mnohem více…
Tím, že KSČ nikdy nebyla zrušena a že komunistická minulost nebyla v politice, ale třeba ani v soudnictví problém, se občanům dávalo najevo, že to s komunismem vlastně není až tak horké. Navíc čím dál více voličů vyrůstala v období husákovského režimu, který se s 50. léty nedal srovnávat. Za Husáka se sice stály fronty na kola, banány, vložky nebo jiné komodity, ale byla práce, a pokud jste drželi hubu a krok, nikdo vás nepronásledoval, za státní peníze si mnozí stavěli chaty atd. Komunismus se v myslích mnohých stále více stával určitou idylkou a´la „Vesničko má středisková“ či „Nemocnice na kraji města“. Ano, existovali komunističtí funkcionáři, ale ti zdaleka nekousali tak, jako jejich pováleční předchůdci… Zajisté byli lidé, kteří upozorňovali na nesvobodu husákovského režimu, na všudypřítomnou STB, existovala Charta, ale těchto lidí bylo málo a málo se o nich vědělo. Navíc drtivá většina národa upadla do stavu politické apatie a neměla potřebu tyto věci řešit. Oprava střechy na chatě bylo často mnohem důležitější téma.
Snad i proto si mnozí lidé, kteří neprožili totalitu 50. let, začali klást otázky typu proč dělat z komunistů stalinistické zrůdy? Navíc někteří z těch, kdo se pokoušeli komunismus kritizovat, buď sami komunisté kdysi byli, nebo jejich strany byly bývalými komunisty prolezlé. Z této pozice se komunismus kritizuje skutečně těžko. Platí zde přislovečné „vodu káže, víno pije“.
Časem se stále více ukazovalo, že si vládní strany nevystačí s tvrzením „komunisté ne“, ale že lidé (zcela legitimně) očekávají, proč s tou či onou vládní stranou ano. A na tuto odpověď stále více voličů nedostalo náležitou odpověď.
Protože je po bitvě každý generálem, nechce se mi psát, co se mělo dělat jinak. Přesto si jednu myšlenku dovolím prezentovat. Po roce 1989 nebyl komunismus v naší zemi jednoznačně prezentován, jako zlá a pokleslá ideologie. Pokud ano, potom jen velmi opatrně. Jak jinak, když tolik lidí v polistopadových klíčových pozicích v KSČ kdysi bylo nebo si více či méně s režimem zadalo? To, že KSČ vyhrála (nebo skoro vyhrála) tyto volby, je jen dlouhodobá realita pouze v jiném gardu. Před těmito volbami komunisté působili v jiných stranách, teď v nich budou nejen působit, teď je už máme v zatím v nejmasivnějším měřítku v politice jako politickou stranu.
Velkorysost vůči komunismu se národu vrátila, ale třeba dodat, že tomu šli mnozí, kteří současnou situaci hodnotní černě, hodně dlouho naproti a hodně široce jim otevírali náruč.
