Heydrichiáda a síla slabých

Před sebou mám zašlou fotku, na které sedí moji prarodiče spolu s mým otcem a strýcem. Skoro bychom řekli rodinná idylka, až na výraz očí, který u prarodičů vidíte. Je to výraz smutku, snad i trochu strachu a nevím jakých dalších podobných emocí. Kdysi mi můj otec vysvětlil, proč tomu tak bylo. Snímek je udělaný po atentátu na Heydricha. Prarodiče jakýmsi zázrakem unikli smrti, i když se účastnili pomoci parašutistům.

Navíc bydleli ve stejném domě jako rodina Moravcových a Hajských, tedy v Biskupcově ulici. Jak známo obě tyto rodiny patřily ke klíčovým pomocníkům parašutistů a obě byly vyvražděny, popř. někteří jejich členové spáchali sebevraždu. Vzpomínám si, jak mi babička povídala o tom, jak kukátkem dveří viděla, jak gestapo vtrhlo do bytu Moravců, jak vytahovalo mrtvou paní Zelenkovou (která se během zatýkání otrávila), jak…. Dnes, když jsou prarodiče řadu let po smrti,  jen lituji, že jsem se jich tenkrát nezeptal na více detailů. Ale znáte to – puberťáka zajímaly jiné věci než historie. Navíc si vzpomínám, že pro prarodiče toto období zůstalo traumatem, o kterém moc rádi nemluvili. Jakkoli si moc nedovedu představit hrůzu, kterou museli prožívat, zcela chápu, že jim vzpomínky na toto období působily bolest. Po válce si opět otevřeli obchod, aby jim po pár letech byl zase sebrán. Další historii už dobře znáte.

Děda ale i mnozí další byl mobilizován a velmi těžce nesl demobilizaci. Stejně jako tisíce mladých mužů chtěl svoji vlast a rodinu bránit. To, co dnešní (nejen) mladé generaci může znít jako patos, fráze, byla pro prarodiče svatá věc. Mám na mysli slovní spojení „bránit vlast“ nebo „položit život za národ“.  Když se děda s babičkou dozvěděli o možnosti pomoci parašutistům, brali to jako možnost vyjádřit svůj odpor k okupantům. Na rozdíl od těch, kteří kalkulovali o poválečném rozdělení Evropy, o sférách vlivu atd., tyto věci neřešili. Bylo jim jasné, že Heydrichova přezdívka blonďatá bestie sedí a že jeho vláda rozpoutává teror, který do té doby neměl obdoby. Proto se spolu se stovkami a možná tisíci bezejmennými rozhodli riskovat život nejen svůj, ale celé své rodiny. Na rozdíl od současných „svatých bojovníků“, kteří na sebe dávají bomby a zabíjejí nejen druhé, ale i sebe, oni život milovali, báli se o něj a nijak netoužili zemřít. Přesto se rozhodli neskutečně riskovat. Bylo to i proto, že věřili, že existuje ještě vyšší smysl, než plná lednička, plné břicho, či dokonce klidný život. Jakkoli někteří diskutují nad smyslem atentátu, pro mě moji prarodiče a mnozí další, kteří měli co do činění se zabitím Heydricha, byli hrdinové. Poznali, že zlu se musí odporovat a to nikoli skrze brblání po hospodách, ale aktivním činem. Skrze jejich příklad jsem později poznal, že platí jedna stará moudrost: „Aby se zlo šířilo, stačí, aby slušní lidé nedělali nic.“ Díky mnoha slušným lidem, kteří konali, zlo v podobě nacismu nepohltilo nejen Čechy, ale celý svět. Jenže jak známo, historie pokračovala, a nacismus vystřídal komunismus. A tak si vzpomínám, jak ve svém obchodě, který byl prarodičům ukraden (tedy znárodněn), nakonec babička dělala za pokladnou. Děda nemohl dělat ani to – byl poslán vykládat pytle z vlaků. Zde vidím jejich druhou úžasnou vlastnost – nikdy nezatrpkli, ani když jim další diktatura vzala majetek. Moc rád bych si alespoň něco z toho, co mi ukázali, nejen vzal do života, ale předal to i svým dětem. 

Jednoho však lituji. Rád bych jim za jejich statečnost poděkoval. Kdysi mě to za jejich života ani nenapadlo… Tak alespoň děkuji těm několika, kteří jsou doposud naživu. A to jak těm, kteří se nesklonili před nacismem, tak těm, kteří se nesklonili před komunismem.