Barták, Beria a arogance moci

Dnes se do médií opět dostal případ doktora Bartáka. Šéf Modřanské polikliniky se údajně dopouštěl sexuálního násilí na mnoha ženách, hrozí mu odnětí až 12 let a několikamiliónová pokuta. Případ má dvojí rozměr. Jedním je samotné násilí, které se (pokud se stalo) snad prokáže a dotyčný bude mít dost času svoje choutky promyslet za mřížemi. Druhý rozměr je ale neskutečná arogance a bohorovnost tohoto člověka. Pocit, že „mě se nemůže nic stát“, protože mám na ministerstvech, na radnicích a nevím kde ještě své známé, své kamarády nebo protože jsem členem Lion nebo jiného Clubu, protože atd. Obyčejní lidé jsou jakousi chátrou, která mi může… čeština má slov dost.

Možná někdo četl životopis L. Berii. Tato Stalinova pravá ruka měla podobnou „slabost“ na ženy jako náš pan doktor. Prý se dokonce jednalo o ženy okolo 15 let. Děvčata si vybíral tak, že jezdil limuzínou, a když se mu některá dívka líbila, Berjovi nohsledové ji chytili a přivedli do jeho vily. Tam je Beria znásilnil a následně mnoho z nich poslal do Gulagu. Někdo může namítnout, že toto přirovnání pokulhává, že Barták takto daleko nezašel. To sice ano, ale oba dva – alespoň podle toho, co jsem se dočetl, se vyznačovali násilím vůči ženám, pocitem neomezené moci plynoucí z toho, že je chrání mocní a naprostou absencí jakési základní solidarity se svými oběťmi.

Navíc Barták sice tak daleko nezašel, ale nikoli proto, že by byl morálnější. Prostě – přes všechny jeho údajné známé, nemá (naštěstí) až takovou moc jako měl Berja. I tak zašel podle mnohých svědectví jeho obětí hodně daleko, tím, že některé ženy znásilnil, jim připravil doživotní trauma.

Nicméně je zde ještě jeden velmi důležitý rozměr, kterého jsme stále více svědky v této společnosti – arogance mocných a strachu se jim postavit.

Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nepíšu o všech mocných ani nehlásám rovnostářství. Každá demokracie musí mít své mocné, jenže zároveň musí mít páky, jak jejich moc kontrolovat. Pokud kontrolní mechanismy začnou selhávat, moc se změní v ne-moc. Myslím tím nikoli bezmoc, ale posedlost či opilost mocí. Pocit, že nic a nikdo vám nemůže bránit v tom, co si umanete. Dokonce ani dívka či žena, na kterou máte choutky. Je vlastně drzá, že vám brání si užít. Zdá se vám to zvrácené? Mně ano, ale podobných bohů a bůžků kolem nás naskakuje stále více.  Mnozí z nás se jim raději vyhnou, protože srážka s nimi bolí a protože o vymahatelnosti práva víme své.

Myslím, že pro společnost by to měl být nesmírně varovný signál…

Možná tento stav začne vyžadovat (nebo spíše už vyžaduje) nový typ odvahy. Za bolševika to znamenalo nesehnout se, dnes... nesehnot se a nenechat se. Jakoby se v něčem historie opakovala.