Ideální muž ochotně a pozorně naslouchá ženě, dělá kariéru, má skvělý příjem, ale přitom pobývá často doma, vykonává většinu domácích prací, věnuje se dětem, je tolerantní a má smysl pro humor. Pro ostatní samičky je sice lákavý, avšak zásadně je věrný té své. Dokáže zabít myš i tarantuli, vykopat studnu, postavit dům, rozčtvrtit krávu a opravit televizi, ví, co je integrál, mikroprocesor a genotyp a je pořád jako ze škatulky. Ideálním mužem v představách mnoha žen je prostě načinkovaný Einstein s výmluvností Oldřicha Nového.
Tento přítulný velikán by měl především vybudovat rodinné hnízdo a s prostoduchou štědrostí oslíčka Otřes se do této bezedné nádoby střásat po celý život své příjmy. Muži všechny tyto nároky a rizika vyciťují a podle své nátury se jim buď snaží vyhovět, nebo se jim vzpírají. Možnosti vzpoury jsou pestré: staromládenectví, bojkotování závazných vztahů, útěk do hospod, k workoholismu a k utěšovatelkám, které nemají právo muže jakkoli úkolovat. Raději být neúspěšný než uštvaný, říká si mnohý muž. Raději být bez ženy než poslouchat denně její požadavky, nároky, popichování a výzvy k nápravě kapajících kohoutků, chování a vždy nedostačujících příjmů. Je-li neúspěšná v osobním životě, ve své profesi či ve výchově dětí žena, hledá se viník. Solidární dámy v jejím okolí mají často při ruce vysvětlení, že je obětí mužského egoismu a zasluhuje ochranu a pomoc. Nikdo jí její neúspěch nevyčítá. Neúspěšný muž je ale v lidské společnosti nula, což mu dá na prvním místě tvrdě prožít družka, manželka, matka – byť by byly všechny ve všem neúspěšné. Psychologové upozorňují, že muži jsou méně odolní proti stresům. Andrologové varují, že klesá jejich plodnost. Vnoučata litují, že přicházejí o ještě mladé dědečky, které kosí infarkty. Zato jisté zdivočelé bojovnice odmítají mít s křehkým a ohroženým lidským samcem soucit. Jako divoké vosy útočí na mužovu demonstraci nadřazenosti, která začíná močením vstoje a končí jeho uštěpačným přidržováním ženina kabátu. Rozhodla jsem se tomu trendu čelit. Znám křehkost a zranitelnost mužů, jejich dojemnou dezorientaci v sociálně vzrušivém a emocionálním světě žen, v tom světě výmluvných lišek a psychicky pružných koček milujících teplo a bezpečí domova. Vychovala jsem dva mladší bratry a dva syny. Už přes třicet let žiji s typickým mužem. Čtu si o těchto bytostech knížky, přemýšlím o nich, a dostala jsem se tak daleko, že s nimi soucítím. Milé dámy, muže bychom měly chránit. Dějí se jim všemožné křivdy. Umírají v průměru o sedm let dříve než my. Do důchodu přitom odcházejí o několik let později. I když tedy do sociálního pojištění vkládají víc peněz, odpočinku ve stáří si moc neužijí. Společnost se tak v diskriminačním postoji vůči mužům spolčila s nespravedlivou přírodou. V některých zemích musí muž po rozvodu platit bývalé manželce apanáž nebo jakési odškodné. Za trest, že jí na čas poskytl vyšší životní úroveň, kterou si po rozvodu sama nedokáže udržet. To je ovšem lákavá situace. Leckterá emancipovaná žena v takovém případě zůstane jen u proklamací své nezávislosti, zatímco vesele na zapuzeném partnerovi parazituje. Leckdo mužům vyčítá, že vymysleli války. Není za tím ale spíš krutá matička příroda? Muži spolu s dalšími miliony zvířecích samců jsou poslušni jejího příkazu vymezit a bránit teritorium. Lidská společnost s tímto dnes už vyhasínajícím instinktem stále počítá a trvá na tom, aby při obraně kolektivního teritoria – vlasti – byli muži ochotni zabíjet a umírat. Jak jednotlivé lidské samce k teritoriálním a dalším odvozeným řežbám přinutit? Pro tuto potřebu vznikly už dávno armády, cepující vojna, výcvik, rozkazy a tresty za neposlušnost. Milé dámy, zvláště vy, které naříkáte na úděl bolestivého porodu: vy jste se ke zrození dítěte většinou svobodně rozhodly, ale muž musel – a mnohde ještě musí – nastoupit na vojnu, i když se k tomu vůbec nehodil a zoufale nechtěl! Poněkud drastická akce, kterou dáváme život novému lidskému tvoru, zřídka trvá déle než 24 hodin. Jsme za ni pak zainteresovaným okolím velebeny. Mladý muž musí žít po mnoho měsíců v nenormálním jednopohlavním světě, v němž leckde agresivnější samci organizují zvrhlé ponižující rituály. Jeho svobodná vůle je srážena na kolena, učí se zabíjet a poslouchat rozkazy i těch, kterými pohrdá. To ovšem bojovné ženy nezajímá. Je to jejich patriarchální svět, dobře jim tak, tvrdí. A jdou ještě dál. Ty militantnější mužům kašlou na to, že vytvořili celkem úspěšný model civilizace počínaje vynálezem demokracie, knihtisku, elektřiny a internetu. Že vyprojektovali a vystavěli města, byli u zrodu drtivé většiny řemesel, umění a vytvořili neuvěřitelně širokou škálu vědních a technických oborů. Dílem mužské vynalézavosti a talentu jsou všechny dopravní prostředky počínaje bicyklem a konče vesmírnými koráby. Všechny symfonie a opery, architektonické slohy a stavby od iglú až po katedrály a podmořské tunely. Všechny politické i náboženské teorie a společenské systémy, k nimž se ženy vždy ochotně přimkly. Je to svět chlapů, remcají přesto některé ženy, co je nám po něm. Kéž by remcalkám bylo vymezeno území, kde by si mohly střihnout s několika podpantofelníky matriarchát. Zkrocené samce s povadlým egem by chovaly na těžší fyzickou práci a – s prominutím – na semeno. Krásně ekologicky by si žily v jeskyních, sály by sílu a moudrost z prsou matky Gaie, neobtěžovány lidskými samci s jejich maskulinní elektřinou, chlapáckými symfoniemi, falickými mrakodrapy, raketami, technikou a sexem. (text z knížky Ať si holky popláčou - Věra Nosková, vydal Abonent ND v roce 2006)
