Socialismus, konečná, vystupovat!

Rozhrkaný rudooranžový vláček pomalu kodrcá po rozbitém kolejišti. Zasmušilí cestující se tlačí po špinavých chodbách a pár sedících si otlouká hlavy o rozbité okenní tabulky. Z posledních sil vjede před nádražím na výhybku, zakymácí se, uvnitř to zarachotí a zastaví. Definitivně.

Mašinfíra si nikdy nedělal iluze o kvalitě tohoto vlaku a sami cestující mu byli vždy na obtíž. Jemu a výpravčímu byli dobří jen k tomu, aby jim před odjezdem ze stanice nasypali plný uhlák a zaplatili svačinu a pivo. Pak jim byli celou cestu ukradeni, jejich stížnosti je nezajímali a to, že vezou nějaké lidi zaregistrovali zase až po příjezdu do stanice, neboť potřebovali vyložit náklad a uklidit vlak. Průvodčí jim vždycky něco nabulíkoval, chvíli držkovali, ale nakonec byl celkem klid. To, že ve vagónech byla zima a špína, nezajímalo nikoho. Lidi mohli být rádi, že vůbec jedou a i když si zaplatili první třídu, museli nakonec vzít zavděk dobytčákem. Hlavně že ve fírovně bylo teploučko, čisto a dostatek šampusu a chlebíčků, o to tu hlavně jde.

Lidé shrbeni makají, potí se a žíznivě pokukují po hodinách. Zbývá ještě chvilka, máme splněno a můžeme nastoupit. Slíbili nám pendolino, to bude, pane, jízda. Ale divné je, že tu ještě není, stojí tu pořád jen ten starý smradlavý dobytčák. Ale co, fíra to slíbil, i nové koleje a jídelní vagón se slevou, a ten nikdy nelže, on se za lidi vždycky pral. Břichatý a tučný výpravčí dohlíží na to, jak se v jeho kumbálu hromadí bedny s vínem a krabice s kaviárem. A to, že ve vlaku neteče voda a nesvítí světlo, je mu šumák. O tom se bude mluvit zase až při příjezdu do další stanice. Dříve to  nikoho nezajímá. Tak rychle, nastupovat, snad se to povede.

Šťastnou cestu!