V dobách podstatně mladších, kdy nám na mnoha věcech až tak nezáleželo, jsme s partou kamarádů prováděli intenzivní expedice mezi nohy českých děvčat. Se střídavými úspěchy, jak jistě potvrdí nejeden podobně experimentující badatel, ale zážitky to byly neuvěřitelné.
Za časů středoškolských studií má člověk mnoho tužeb a přání, ale jedno spolehlivě přebíjí ty ostatní. Dostat pod sebe co nejvíce příslušnic opačného pohlaví a ukojit tu nespoutanou touhu, která vás nenechá spát a nutí dělat i nepochopitelné věci.
Zásadní tehdy bylo udržet se na studiích, poněvadž v opačném případě hrozila vojna a tam se podobné experimenty provozovaly velmi těžce. Učivo nebylo složité a tak člověk obdařený průměrnou inteligencí brzy zjistil, že když už v té škole je, tak stačí minimum pozornosti, sem tam dát najevo zájem a potom se nemusel doma učit a měl klid. Škola byla jako nutné zlo, ale Varšavská smlouva byla rozhodně strašákem mnohem větším.
Bylo to koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století, v zemi vládl Husák, na diskotékách řádily Kotvald s Hložkem a v hospodách točili pivo za korunu sedmdesát. Občas před písemkami jsme se ráno stavěli v bufetu u nádraží a dávali si na kuráž prcka výčepní lihoviny, což byla taková místní specialita. Ale i když to byla idiotská doba, všechna děvčata přesto měla vagínu, spousta jich bylo veselých a krásných a naše touhy byly v tomto směru neukojitelné.
Byli jsme parta jihočeských divochů a všechno zakázané bylo pro nás nejlákavější. Hráli jsme fotbal, jezdili na motorkách, pili jsme pivo, kouřili, ale hlavně nenechali žádnou sukni na pokoji. Ale musím podotknout, že jsme nebyli žádní uslintaní loudilové nebo hulváti, ale už tehdy jsme vyznávali zásady slušnosti a zakládali si na svém gentlemanství.
Ono je to po všech stránkách dobré v každém věku, umět pozdravit, poprosit, poděkovat, podržet ženě dveře nebo židli, nabídnout rámě a přinést květinu. V neposlední řadě musí člověk umět mluvit, ale hlavně poslouchat. Rozhodně se tím nic nezkazí a cesta do postele většiny žen tudy vede mnohem snadněji.
Obrovská výhoda v našich průzkumech bylo to, že jsme měli domovské právo v jedné nejmenované restauraci, kam jsme pravidelně docházeli a kde bylo takové podivné zařízení, jež našim choutkám úžasně vyhovovalo. Nazývalo se to Krajské školicí středisko SSM, což si mnozí dříve narození jistě pamatují.
Princip této geniální věci spočíval v tom, že během roku se tam každý týden střídaly party holek ze všech koutů kraje. Učili je tam milovat Sovětský svaz, ale ony skutečně většinou milovaly něco úplně jiného. Záhadou bylo, proč jezdily více holky, asi kluci sojuz milovali dostatečně i bez školení.
Každé pondělní odpoledne, když jsme si splnili školní povinnosti, jsme na chodbách bývalého luxusního prvorepublikového hotelu, jehož ruina stála na předměstí u lesa, potkávali partu holek. Většinou byly sympatické, rozesmáté a nadržené na nová dobrodružství, jež jim život u rodičů na vesnicích mnoho nedopřával.
V prostorách hostince došlo k bleskovému seznámení a po pár pivech jsme se znali odjakživa. Jelikož hostinská, jinak stará paní odvedle byla naší kamarádkou, poněvadž jsme ji v hospodě vydatně pomáhali, nebyl v ničem vůbec žádný problém. Každé odpoledne a večer byl jeden velký mejdan, ale všichni jsme už tenkrát byli i na svoji dobu zodpovědní, protože jsme praktikovali zásadu, že bezpečný sex především a tak vše probíhalo v úplné pohodě.
Stávalo se mnohdy i to, že někteří z nás několik dnů vůbec nešli do školy, protože intenzivní užívání života bylo velmi vysilující. Proto bylo nutné stále vymýšlet nové a nové omluvenky, které někdy byly velmi kuriozní. Ale naše milá paní profesorka, kterou jsme všichni do jednoho tajně milovali, schovívavě se usmívající a chápající, vše omluvila.
Posléze jsme si to na maturitním plese ke spokojenosti všech vysvětlili a idylka byla dokonalá. Po mnoho let jsem na svých cestách po vlastech občas potkal někoho, kdo se v těch dobách v těchto místech vyskytoval a všichni na to vzpomínali, jak kluci tak holky, stejně vroucně jako já.
Byly to nádherné a bezstarostné časy, kdy jsme skutečně ochutnávali život plnými doušky a ve své naivitě si mysleli, že to takhle bude napořád. Leč procitnutí bylo drastické, přišly problémy a starosti běžného života, ale milé vzpomínky navždy zůstávají.
