Jižní Čechy jsou zvláštní úkaz. Snad žádný jiný region nemá takové kouzlo a nevzbuzuje tolik emocí. Už od dob Fráni Šrámka a Karla Klostermanna na všechny dýchá svoji zvláštní a neopakovatelno atmosférou.
Písek, Hradec, Orlík, Prachatice, Krumlov, Budějice, Třeboň, Lipno, Rožmberk, Bechyně, Hluboká, to všechno jsou pojmy a spojuje je nekonečně krásná a zádumčivá jihočeská krajina. Lidé ze všech koutů jsou tím uneseni a rádi se sem vracejí. Ona malebná krajina, protkaná řekami a rybníky, puncovaná Šumavou a přívětiví a pohostinní lidé, to jsou hlavní atributy, jež mnoho lidí láká a většinou jim učarují na celý život. Vztah ke zdejší hroudě se doslova dědí a jsou celé generace pravověrných a zapřísáhlých Jihočechů, kteří jsou hrdi a nikdy nezradí. Počítám se mezi ně a i kdybych byl kdekoliv ve vesmíru, vždy budu vědět, kam patřím. Onen český patriotismus se zde převtělil v jinou, dokonalejší podobu, v patriotismus jihočeský. Už v dobách středoškolských studií jsme si slíbili, že zůstaneme věrní a svůj domov nikdy neopustíme. Ač jsem se během života potuloval po nejrůznějších končinách světa, vždy jsem věděl, odkud pocházím a kam se zase určitě vrátím. Poznal jsem na svých cestách mnoho lidí, nahlédl mezi Ostravaky, Pražáky a Plzeňáky, pobyl na Chodsku, Slovácku i Na Vysočině, ale jihočeský fenomén vše překoná. Možná je to tím, že jsem skutečně až nekritický patriot, ale tak to cítím a nedá mi to jinak.
Podobných lidí je na jihu Čech mnoho a je to jen dobře. Díky nim onen ceněný fenomén nikdy nezanikne.
