Někde se stala chyba.

17. listopad se má podle jakýchsi  pravidel slavit. Prý je to výročí protikomunistické revoluce, výhry pravdy a lásky nad lží a nenávistí a dokonce jsme tehdy dokázali světu, že nejsme jako oni. Platí to dokonale, ale pouze pro někoho.

Byla to zlá, idiotská a kreténská doba. Kdo ji pamatuje, nebyl li ovšem členem klanu a nepožíval výhod vyvolených, dá mi jistě za pravdu. Život v pevnosti obehnané ostnatým drátem za moc nestál a mlčící většina doufala, že to snad někdy skončí a budeme opět volně dýchat. Právě ta naděje byla hlavním stimulem pro všechny, uvnitř i venku. Nakonec to bouchlo poněkud neočekávaně a hlavně podivně mírumilovně. Ti, kteří ještě pár dní před tím hrozili srpem, kladivem a šibenicí, náhle sklopili zraky a ruce vstrčili do kapes. A ti, kteří ještě předevčírem plamenně mluvili o svobodě a spravedlnosti, nechali zcela nepochopitelně všechny lháře, zloděje a vrahy na pokoji a ještě jim za jejich zločiny poděkovali, protože skutečně nejsme jako oni. Obě tyto skupiny jistě slavit budou bouřlivě, mají k tomu spoustu důvodů. Ostatní už asi ne tak bouřlivě, nebo možná vůbec, poněvadž k těm oslavám už tolik důvodů nemají.

Oslavující argumentují tím, že je co slavit, porazili jsme komunismus a máme se lépe než dřív. Za prvé jsme komunisty neporazili, jsou totiž rozlezlí úplně všude a že se máme líp je nasnadě. Ono to totiž tenkrát bylo v takovém srabu, že horší už to být nemůže a tím pádem se skutečně máme líp. Ale to není zásluhou oné jakorevoluce, ale skutečnost zcela přirozená, která by, dříve či později, stejně nastala. Pouze zanícení sametoví revolucionáři si to, zcela samozřejmě, přisuzují jako svoji zásluhu.

Problém není to, jestli se máme lépe než tehdy, ale v v tom, že jsme se dnes mohli mít daleko líp. O tom je přesvědčena velká část oné mlčící většiny, jež znechucena polistopadovým vývojem, rezignovala na téměř vše a stáhla se, stejně jako v dobách normalizace, na chaty, chalupy a do hospod. Procenta voličů to každou dekádu jen dokazují. A to není pro pseudorevolucionáře dobré vysvědčení. Nazýváme se vyspělou a demokratickou zemí a i když to bohužel není pravda, není naděje, že se to brzy změní. Stav společnosti to jen dotvrztuje a ta bezvýchodnost a beznaděj je zničující.

Nejsem straníkema a nikdy jsem nebyl. Komunisty jsem nesnášel tehdy, ale podobně nemám rád ani dnešní vládce. Zkazili vše, na co sáhli a ještě se diví, jak jsme nevděční. Děkuji, nechci. V úterý budu pracovat, jako každý jiný den. Na oslavy nemám čas, ani chuť.