Máš mne vůbec ještě rád?

Takto se zeptala žena a otočila hlavu. Muž překvapeně zakašlal a křečovitě se zasmál. To je snad samozřejmé, pronesl, jinak bych tu neseděl. Zamyslel se a zjistil, že jsou okamžiky, kdy by ji nejraději uškrtil. 

Takováto, či velmi podobná situace se děje na zemi často a opakovaně. Lidé se scházejí, žijí spolu a posléze rozcházejí z různých důvodů, zásadních, ale i velmi malicherných. Stejně jako jsou jednotliví tvorové originály, i jejich jednání, emoce a city jsou velmi specifické. Jsou popsány případy z praxe, kdy velmi vzdělaní a slušní lidé se po mnoha letech společného života dramaticky rozešli z těžko pochopitelných důvodů, ať zlozvyků, či nepochopení.

Žena vytrestala muže proto, že mnoho let neustále deformoval tubu s pastou na zuby a nebyl schopen si zapamatovat, že se to dá vymačkávat i jiným, méně destruktivním způsobem. Každé ráno a večer nacházela manželka v koupelně poprskané zrcadlo a znetvořený elmexový obal a probouzelo to v ní stále větší výbuchy bezmoci a vzteku. Vyvrcholilo to tím, že po jedné takové ranní návštěvě umývárny její emoce a odpor explodovaly a ona s věcmi a oděvy onoho nebohého muže vyhodila i jeho samého. Jeho první cesta na svobodě patrně vedla do drogerie, kde si zakoupil několik různobarevných tub a pak je v parku svobodně a beztrestně znehodnotil.

Jiný poctivý občan léta pravidelně po příchodu k domovním dveřím dostal automaticky do ruky koš s odpadky a byl nucen tento nezbytný akt vykonat. Konal jej poctivě, zprvu beze slov, ale posléze se stále hlasitějším brbláním. Vždy zodpovědně spěchal z fabriky domů, zastavil se v šenku na jedno na stojáka a přes lákavé zdržování spolustolovníků odkvačel k rodnému paneláku s nadějí, že dnes se před ním jako vždy tiše neotevřou dveře a zpoza nich mu bude pod nos vstrčen smradlavý košík. Leč situace se neměnila a jednoho krásného dne se pánovi tento obřad zprotivil do té míry, že si cestou domů k pivu sedl, po prvním si dal další a k paní už se nevrátil. Ona nebožačka pak byla spatřována, jak s pytlem odpadků bloudí po sídlišti a poptává se, kde že jsou kontejnery. Prý to neví, protože tu bydlí pouze patnáct let.

Manželství velmi milých a oblíbení lidí v důchodovém věku skončilo v troskách posléze, kdy se mnoho let nemohli dohodnout, kudy budou chodit na procházky. Muž chtěl prakticky začít na hřbitově, přes most krátce na zahrádku a s delší zastávkou v hostinci domů na večeři a na fotbal. Žena byla zásadně proti, neboť v tomto postupu pociťovala záludnost mužského plemene. Vůbec nechtěla do hospody, preferovala cestu na zahrádku, tam hnojit, šlechtit a sklízet a posléze se odebrat na hřbitov, podumat nad ostatky předků a se sourakem domů na seriál. Maximální povolená odchylka byla před domem do cukrárny, čehož se manžel upřímně děsil, poněvadž to byla vyhlášená místní drbárna. Navenek působili pohodově a usměvavě, ale pokaždé po návratu domů vyprovokoval ten, podle jehož not se onen den nehrálo strašlivou hádku, při níž šlo mnohdy o zdraví. Zmiňovaní se rozloučili od stolu i od lože a v rodném maloměstě se poté potkávali při pravidelných procházkách, ale každý v opačném směru. Dál žili ve společném bytě, zásadně spolu nemluvili a maximálně se pomlouvali, on v hostinci s cirhózou, ona v cukrárně s diabetem. 

Další spoluobčané, po letech dýchání jeden pro druhého, zasedli v důchodu do fotelů a nastal problém. V bytě byla jedna televize a jeden ovladač, ale dva lidé, kteří měli na kvalitu televizního vysílání diametrálně odlišné názory a stále méně byli ochotni podřidit se tomu druhému. Oba dva byli dost tělnatí, stále více rozhádaní, neústupní a televizní hlasy se stali jejich jedinými společníky. Pán by rád zprávy a přírodopisné dokumenty, s čímž paní zásadně nesouhlasila a prosazovala úplně jiný žánr. Jejím životem byly seriály a tak žila v zajetí všelijakých ordinací, ulic a vékávéček a nebylo ji pomoci. Již hrozilo, že se oba dotyční navzájem pokoušou, když při návštěvě vzdálený příbuzný přes utajování pochopil vážnost situace a v bazaru zakoupil stejnou televizi a umístil ji do druhého rohu místnosti v jejich jednopokojovém bytě. Rázem bylo po problému a každý z nich si ve svém koutě sledoval své. Oba blahořečili dobrotivému prasynovci, ale již méně byli nadšeni sousedé, neboť dotyční byli mimo jiné i nahluchlí a tak jejich miláčci z televizí řvali jako krávy. Ale to už je jiná věc.

Má to pán na světě roztodivnou čeládku. Myslím, že trocha pokory a tolerance ještě nikoho nezabila.

Hezké Velikonoce.