Nevím jistě, jak ono bušení srdce nazvat, jestli je to láska, nebo touha, ale je to neuvěřitelně silné a motivující, ale i zničující.
...málo mne znáš, píšu mé copaté dívčině, jsem tu sám a moc se mi stýská,
rád bych tě měl u sebe na klíně, jsi fakt moc líbezná a mne blízká,
dávno vím kdo jsi a co se ti líbí, co chceš a jak to máš ráda,
šero a hlazení ti nejvíc chybí, polibek na ústa, pak položit na záda,
pohladit pod bříškem tvé kudrnaté vlásky, ochutnat pár kapek nezkrotnosti,
do stropu tříská sto dvacet decibelů lásky, ta vášeň jde do nitra, až do morku kosti,
oči dokořán a u pusy pěna, nožky u stropu a pak to vzít zkrátka,
takhle ti to sluší, teď jsi teprv žena, nastává megakoncert, báječná devětašedesátka,
nečekáš na nic a bereš to hákem, znáš všechny ty hezké zkratky do ráje,
je to koncert kosočtverce s ptákem, jen ten kdo miloval uvěří a zná je,
hlava se točí, vnímáme ten let do nebe, jsme osleplí a z té vášně hluší,
chvíli je horko a pak trochu zebe, je to nářez, kdo nezná, ten možná jenom tuší,
poslední jízda a kolotoč zase klidně stojí, vrabčák za oknem spiklenecky mrká,
jen zaklesnuté prsty naše těla pojí, ta slast je o tom, že se něco někam strká,
a pak jen spíme a oddychujem v klidu, jsme jen opilí a maloulince smutní,
byla to nádhera, na tu světa bídu, láska je někdy moc a moc akutní,
pokládám pero a oči se mi rosí, hledím otevřeným oknem přes zahradu ven,
špatné je, když o lásku člověk prosí, dělám si iluze, byl to jen krásný, neskutečný sen...
