Kde domov můj?

Česko se z výkladní skříně během půlstoletí stalo vydrancovaným kanálem a odstrašujícím příkladem toho, jak z prosperující země udělat chlívek. Je za tím mnoho temných důvodů a zištných úmyslů. V čele těch, jež se na této extralumpárně podíleli, samozřejmě kromě rudých komisařů a tajemníků, stojí dva nechvalně proslulí Václavové. Jejich svatý jmenovec se musí v hrobě obracet.

Zkráceně asi takto. Ač se oba dva bytostně nesnáší, protože si navzájem konkurují ve svém vlastním boji o největšího z Čechů a v pomatených hlavách si navzájem přisuzují jakési zásluhy o zemi, mají poměrně stejnou vinu na dnešním marasmu a katastrofálním stavu téměř všeho. První výtečník nepochopitelným tolerováním a ochraňováním pachatelů čtyřicetiletého komunistického teroru, kdy z prezidentského křesla a přes velký nesouhlas veřejnosti zabránil jejich spravedlivému potrestání. Druhý stejně nepochopitelným experimentem, když ze své funkce ministra a premiéra dopustil nekontrolovatelné a beztrestné rozkrádání všeho, co v této zemi po mnohaletém plundrování rudými hordami ještě zbylo. Dali tím všem grázlům jasně najevo, že lhát a krást se vyplácí a že v tom mohou klidně a beztrestně pokračovat. Jejich počínání rozděluje veřejnost stejně, jako třeba případ bratří Mašínů a tímto se zařadili do zástupu prezidentů blbé nálady. Až další generace nestranně posoudí jejich neblahý vliv na život v této zemi na přelomu tisíciletí.

Je to už obehraná písnička a mnoho milců obou pachatelů mne jistě poplive. Ale neměli bychom zapomínat a věci se mají nazývat pravými jmény.