Jarolíme, jdi už konečně do ..., třeba do Sparty!

Fotbalová Slavia se zmítá v kómatu, čas utíká a tak vedení dostalo spásný nápad. Hodlá povolat do zbraně nedávno vyhozeného trenéra Jarolíma a čeká, že se stane zázrak. Ale doufá marně, zázraky se už více než dva tisíce let nedějí.

Karel Jarolím jako trenér proslul svoji zásadovostí a nekompromisností. Jsou to vlastnosti jistě chvályhodné a potřebné, zejména v prostředí českého fotbalu, jenže bohužel v jeho případě je provázejí i vlastnosti méně ctnostné. Těmi jsou nadřazenost, ješitnost a nedostatek tolerance. Ony vlastnosti jsou limitující a nevhodné ve všech oblastech života, ale v kolektivech, v mnoha případech individualit, jsou vyloženě škodlivé. Tam, kde by všichni měli mít před sebou pouze společný cíl, je nositel těchto vlastností, i když kapitán, nežádoucí osobou.

Vedení Slavie pravděpodobně ztratilo veškerou soudnost, protože tento krok je velmi riskantní a těžko pochopitelný. Širokému okruhu sešívaných fandů se dosud nedostalo odpovědí na mnoho otázek, souvisejících se zmarem loňského týmu a už je tu další zapeklitý otazník. Co to všechno znamená, dělají si snad z nás legraci? Reakce slávistů na návrat kontroverzní osoby je vesměs negativní, jak v kabině, tak na tribunách. A nikdo se tomu nemůže divit. Ostatně zděšené anonymní výkřiky většiny hráčů tomu jen nasvědčuje. A dlouholetý exmasér sešívaných Petrák, jenž byl mimochodem také v Jarolímově nemilosti pro velkou oblíbenost v kabině, stejně jako kapitán Brabec, to může jen potvrdit.

Jmenovaný udělal ve Slavii kus práce, svědčí o tom mimojiné i dva tituly. Jeho nekritičtí příznivci to berou jako důvod k doživotnímu bezmeznému obdivu a postavení sochy v životní velikosti. Všichni ostatní jsou ovšem poněkud rezervovanější. Jarolím měl ve Slavii postavení, jež v našem fotbale dosud nemělo obdoby. Měl obrovské kompetence, dostal k dispozici naditou peněženku a vedení mu splnilo vše, co mu na očích vidělo. Ovšem se zodpovědností to už bylo horší. Dokud všichni stáli v pozoru a poslouchali, byl relativní klid. Jakmile se ale někdo ozval, měl na věci jiný názor než zmíněný vršovický Napoleon, bylo zle. Buď byl umlčen, nebo vyhozen, ostatně důsledky byly stejné. O tom by zase mohli zasavěceně vyprávět třeba  Brabec, či synovec šéfa, kteří mimochodem dluží veřejnosti odtajnění svých minulých problémů při odchodu, jenž rozhodně neprobíhal usměvavě, jak dříve slíbili. Ostatně důvody oné mizérie, která dosud neskončila, asi fanoušci od vedení neuslyší nikdy.

Je to jako jinde v životě na celém světě. Dokud se daří, je to pohádka, každý je kamarád, ale jakmile něco přestane fungovat, stává se hrdina vyděděncem a snese se na něho veškerý hněv. A na něco takového Jarolím nebyl připraven. Tím spíš, že si většinu nastalých problémů zavinil on sám, vinou výše zmiňovaných vlastností. To, že sestavil a ukočíroval tým po cestě za dvěma tituly je hezké, ale není to až tak jeho zásluha. Povedlo se to spíš komickou neschopností konkurence, třeba úhlavnímu nepříteli Řepkovi by za jeho pomoc měli slávisté postavit pomník spíše, než Jarolímovi. A nikdo se nemůže dovolávat současného ocenění za úspěchy v minulosti, ty byli už jednou ohodnoceny. I vynikající pracovník v jakémkoliv oboru, mnoho let svědomitě konající ve prospěch firmy a radosti šéfa, při zpronevěře či ztrátě důvěry bude bez milosti vyhozen, bez ohledu na nějaké zásluhy z minulosti. Tak to prostě v životě chodí, ač se to může někomu zdát nespravedlivé. A Jarolím si pod sebou větev uřízl sám, což si při totálním zničení a rozmetání týmu snad ani neuvědomoval.

Proto nemá v současné Slavii místo. Vedení by se mělo ohlédnout spíš po trenérech typu Zemana nebo Hřebíka, kteří potřebnou kvalifikaci a vlastnosti mají a mohli by mužstvo slavné tradice zase bez kotrmelců dovézt tam, kam patří. A Jarolím by mohl své experimenty zkoušet jinde.