Zpátky do minulosti aneb Co jsem psal před třiadvaceti lety

Jejda, já našel svou starou slohovou práci! Psal jsem ji na začátku čtvrtého ročníku střední školy a asi byla dobrá, když se zachovala dodnes...

Ještě dnes si to pamatuji, měli jsme za úkol napsat úvahu na jedno z témat. Já si vybral téma „Slušnost“. Předem upozorňuji, že jsem to napsal v roce 1987, bylo mi sedmnáct a o životě jsem nevěděl vůbec nic... A díky letopočtu vzniku této úvahy se taky může stát, že některé pasáže budou dnešní mládeži nesrozumitelné, ale posuďte sami... Tady to je:

Slušnost – věc neznámá.

Slušnost? To je, když pustím starou paní v tramvaji sednout. Pro hodně lidí je to samozřejmostí. Ale...!

Ale je to slušnost od důchodce, který v době dopravní špičky, když dělníci jedou domu z práce, jede na ryby? Ze svým „nádobíčkem“ se dere do autobusu a začne nadávat, že ho nikdo nepustí sednout?

Pozdravím sousedku. Odpověď žádná. Potkávám ji po týdnu – nepozdravím. Vzápětí se dozvídám, že nemám vůbec žádné vychování a že nevím, co je to slušnost. Co je to vlastně ta slušnost?

Když dělník, unavený z práce, uvolní místo v autobusu důchodci, jedoucímu na ryby – slušnost?

Když zdravím sousedku bez jakékoliv odpovědi – slušnost?

Spíše je to povinnost. Ale tím pádem, co je to vlastně slušnost?

Slušnost je, odpoví žáček na ZŠ, když nenadávám, chodím pěkně oblečený, zdravím každého koho potkám (někdy i 13x za den), a když... pustím starou paní v tramvaji sednout.

V tramvaji se objeví chlapec. Má v uchu náušnici a delší vlasy. Riflová bunda je plná všelijakých odznaků. Několik starších paní sedících v tramvaji se na něj dívá a už se o něm debatuje: „Jak to vůbec mohou rodiče dovolit? Vždyť je to hrůza! Ta náušnice v uchu. Darebák jeden!“

A jsme u toho. Darebák jeden! Jak ty starší ženy mohou vědět, jaký ten chlapec vlastně je. Mluví o něm, že není slušný. Ale je to slušné, když mluvím takhle o někom, koho vůbec neznám? Ale kde je ta slušnost?

Věčný konflikt – mladá versus stará generace je příkladem. Slušnost není ani na jedné straně. Mladý člověk nepustí staršího sednout a je neslušný. Starší mu vynadá a jsou neslušní oba!

Ale jak by to bylo krásné: Starý pán jede na ryby, když jsou dělníci v práci. Když nastoupí stará paní, hned ji ten nejmladší pustí sednout (pokud nemá na noze sádru) a když nastoupí mladík s delšími vlasy, žádná „teta“ jedoucí ze hřbitova si ho raději nevšimne. To je asi slušnost...

Vím, není to žádný literární skvost, ale rád jsem si to po letech přečetl. Připomenul jsem si, kam směřovaly mé myšlenky před třiadvaceti lety, všiml jsem si, že jsem už tehdy v textu plýtval závorkami a třemi tečkami a že už tehdy jsem měl problémy s tvorbou souvětí... Dnes se to možná zdá poněkud naivní, ale tehdy jsem to tak viděl... Viděl jsem to možná i tvrději, ale pochopte, byl to slohový úkol do Českého jazyka na začátku maturitního ročníku! V roce 1987 jsem se více rozohnit nemohl. Přeji hezký den.

PS. Ponechávám tento článek mezi soukromými, ale pokud na něj přesto narazíte, tak napište. Jsem zvědavý na váš názor.