Znevážení lidské práce aneb Jak jsem brigádničil ve skladu nábytku

Taky si občas zalistujete v katalogu nějakého nábytkářského obchodu? A taky si občas něco z toho katalogu vyberete a potom si domů přivezete pár úhledných krabic, skrývajících vysněný psací stůl či obývací stěnu?

A potom jste ty krabice, skrývající instantní nábytek dodávaný (pozor dodávaný, ne vyráběný) některou věhlasnou nábytkářskou společností „bytu i kapse na míru" opatrně rozbalovali, jen ať neutrpí nějakou újmu? „Proboha táto, ty jsi zavadil o futra, co když se s tou skříní něco stalo!?" Tak to bych vám přál vidět, co se s tímto tolik hýčkaným zbožím děje před tím, než vám ho zaměstnanec skladu vydá.

Není tomu tak dávno co jsem se rozhodl, že bych mohl zase vydělat nějakou tu korunu rukama. Nevedla mne k tomu ani tak touha po mozolech, ani touha po poznání nového prostředí a nových lidí, jako spíš poznání, že místa ředitelů, náměstků, lobistů a politiků jsou už většinou obsazená a těch pár volných fleků na podobných postech nikdo neschovává pro mou maličkost. A tak jsem na pár měsíců nastoupil na post otroka (pardon, pomocné síly) ve skladu nábytku jednoho nejmenovaného nábytkářského obchodu.

Což o to, byla to práce jako každá jiná, někdy to byla dost zabíračka a někdy nebylo do čeho píchnout. Začínalo se v osm hodin a to bylo velmi pozitivní, neboť jsem byl dlouho navyklý vstávat na ranní směnu už ve čtyři hodiny ráno. Ale co mne opravdu dostalo, bylo to co se s uskladněným nábytkem v onom skladu provádělo!

Na nákladové rampě se po celý den střídaly kamiony, polské, německé, slovenské i český se našel. A my, ať páni skladníci či jejich pohůnci jsme vykládali jednu bednu (paletu beden, krabici se sedačkou) za druhou. A to opravdu nechodí jako u vás doma, kam si potom za zvýšených bezpečnostních opatření onen nábytek přivezete. BUM! Co to bylo? Ale nic, to jen spadla skříň, bratru za deset táců... BÁC! Co to bylo tentokrát? Ale nic, to jen spadla to nové křeslo, co je na titulní stránce posledního katalogu...

Ale to nic není proti tomu, co se děje s neprodanými kusy nábytku. A že jich je! Představte si kontejner plný ještě nevybalených instantních skříní, křesel, židlí, matrací a prosklených konferenčních stolků. A tento kontejner je připraven k vyvezení na skládku.... Abych nikomu nekřivdil, kromě úplně nových věcí je v kontejneru i pár poškozených kousků.. Třeba jedna židle, která se omylem při vykládce kamionu poškrábala... A taky je tam pár balíčků vánočních ozdob, jejichž prodej má výše zmiňovaný (nejmenovaný) obchod taky na starost. Vždyť v balíčku deseti kusů skleněných koulí na stromeček je jedna prasklá....

Mou prací bylo i plnění podobných kontejnerů. Ale nebylo to tak jednoduché, ten vyhozený nábytek nemohl být použitelný (aby se někdo neobohatil) a tak jsem se po celé dny zabýval ničením... Rozbaloval jsem krabice, do polstrování jsem vyřezával díry, rozbíjel zrcadla, lámal dvířka kuchyňských linek a rozšlapával skleněné Mikuláše.

A při tom jsem zkoušel myslet na ty, kteří ty věci vyrobili. Nebo třeba na člověka, který balil do krabice stolní lampu. Viděl jsem ho úplně živě: Dal lampu do krabice, krabici zalepil a při tom třeba uvažoval, jak bude vypadat pokojíček, kterou ta lampa jednou osvětlí... A zatím na druhém konci putování onoho spotřebního zboží stál brigádník ve skladu, který lampu vybalil a rozšlápl ji... A přitom by se mu doma tolik hodila...

Tak se ptám, jakou cenu vlastně má lidská práce? Práce za kterou někde někomu zaplatí, práce jejimž výsledkem je funkční věc, ale práce která přišla nesmyslným rozbitím oné funkční věci vniveč? Upeč třeba chleba, postav třeba zeď..... Práce je smyslem života.... Ví ale onen pracant, který vyrobil šatní zrcadlo, že se do něj podíval jen jeden upocený brigádník v okamžiku, kdy jej na příkaz vrchnosti rozbíjel? Ví, že vlastně staví novodobou Hladovou zeď? To potom všechny řeči o smyslu života (práci), ztrácejí smysl. Řekněte sami, není to smutné? Přeji hezký den (vlastně večer).