Zastávková story aneb Jak jsem potkal teenagerky

Prázdniny jsou v plném proudu a tak není divu, že člověk občas narazí na nějaké to dítě. Jsou vlastně všude a tak není divu, že i já dvě potkal..

Léto se vyznačuje vyššími teplotami, větším množstvím volně poletujícího hmyzu, velmi brzkým svítáním a pozdním stmíváním, nečekanými bouřkami či velkým suchem, ale taky je to doba velkých prázdnin. Učitelé odpočívají někde u vody a jejich svěřenci zaplní ulice.

Na dětských hřištích je slyšet štěbetání i ve všední dopoledne a šance na srážku s malým cyklistou na chodníku je o několik řádů vyšší, než třeba v květnu či říjnu. Děti se na dva měsíce stávají pány uliček, ulic, bulvárů či náměstí a lze je občas najít i na zastávkách MHD. Jako ty dvě moje teenagerky. I když moje... Naštěstí moje nejsou...

Byl slunný podvečer, národ se chystal na prodloužený víkend a já se odhodlal odejít do práce. Já to občas dělávám, protože bez práce nejsou koláče a já koláče rád. Sedl jsem si na lavičku pod označníkem autobusové zastávky a čekal jsem na svůj spoj. Po chvíli dorazila dvě, od přírody opálená děvčátka a jedna z nich mne bez varování oslovila.

"Pane, za jak dlouho jede autobus?"

Jelikož z oné zastávky odjíždí pouze jedena linka, bylo pro mne jednoduché té slečně odpovědět. Autobus jel za nějaké tři čtyři minuty a tak se holky usadily vedle mne. Chvíli něco štěbetaly a pak si všimly slečny, procházející po protějším chodníku. Začaly hodnotit její oblečení a dohadovaly se, jestli ta červená k té bílé sedí a nebo ne. Prostě taková malá módní policie...

Jenže se nějak nemohly dohodnout a tak se rozhodly, že se zeptají nějakého odborníka. No proti tomu nic nemám, ale ony si vybraly mne. Když už jsem tam seděl...

"Pane, líbí se vám ta slečna?

Celkem mi ta otázka vyrazila dech, ale rozhodl jsem být komunikativní a popravdě jsem řekl, že se mi líbí. A že ta červená k té bílé na jejich šatech docela ladí. Alespoň pro moje oko, ale pro to ladí i různé šílenosti, protože tomu tak nějak vůbec nerozumím. Jenže to ze strany mých spolusedících čekatelek na autobus nebylo všechno.

"Já myslím, že je namyšlená. Vypadá tak! Pane, mají kluci rádi namyšlené holky?"

Moc se mi nechtělo pokračovat v rozhovoru s nějakými patnáctkami o tom, jaké holky mají kluci rádi, ale přesto jsem odpověděl, že namyšlené holky asi kluci moc rádi nemají. Myslel jsem si, žejim to bude stačit a nechají toho dědka co jede do továrny na pokoji. Ale spletl jsem se.

"Víte pane, že já nejsem namyšlená? A proto už mám taky kluka! Bude mu šestnáct a už jsme to spolu několikrát dělali.. Bylo to tak krásné!"

Dovedete si představit, jak jsem se v tu chvíli podíval na právě přijíždějící autobus? To byla opravdová spása, protože na té slečně bylo vidět, že čeká na to, co ji na to řeknu. A já ještě stále nevím, jak bych měl zareagovat, kdyby ten autobus nepřijel... Přeji hezký zbytek soboty a usmějte se, sluší to každému...