A tak nám dnes v Liberci evakuovali pět tisíc lidí. A to jen proto, že se někde na lavičce našel plastový kufřík. Jenže, ono se není čemu divit...
Lidé se prostě bojí. Ráno vstanou, uvaří si kávu, čaj, grog, svařák či si jen tak ohřejí pivo a už se pídí po informacích. Někdo si zapne (dříve se říkalo otevře) rádio, někdo si pustí Snídani s Novou či Dobré ráno s ČT, někdo si přečte noviny a někdo koukne na internet. A někdo, vlastně většina to (podle svých možností) zkombinuje.
A co se dozvědí? Že to všechno stojí za... A že svět je dnes o mnoho nebezpečnější, než byl včera. A oni tomu uvěří, protože včera se jim nic děsivého nestalo. Ale v těch opravdu zaostalých zemích se to jen hemží rekruty, kteří už možná dnes položí rafinovaný pekelný stroj, přímo na zastávku našeho autobusu!
Přestáli jsme století páry, století dvou velkých, jedné skoro stejně velké a několika menších válek, jinak taky označované jako století atomu a dostali jsme se do století informací. A ty informace, nás mohou dostat do...
Jsme bombardováni informacemi ze všech možných i nemožných zdrojů a je jen na nás, čemu uvěříme. Jenže to není tak jednoduché... A tak věříme tomu, čemu chceme věřit a to co se nám zdá mimo, většinou okamžitě zavrhneme. A kolikrát to zavrhneme stejně rychle, jako ta proklínaná středověká inkvizice zavrhla učení Giordana Bruna.
A už jsme u těch dnešních, libereckých manévrů. Nebýt informací o různých teroristických útocích po celém světě, tak si toho kufříku nikdo ani nevšimne, ale takhle se stává jakékoliv bezprizorní zavazadlo, potencionální hrozbou. Pamatuji si na případ, když před deseti lety zapomenul osmiletý syn našich známých u medvědů v ostravské ZOO, batůžek. Když jsme se pro něj po půlhodině vrátili, tak nás k onomu zavazadlu nějaká paní nechtěla pustit. Prý to bude určitě bomba! A že už volala policii. Naštěstí se to vysvětlilo a policisté ten batůžek neodvezli na nějakou střelnici k likvidaci...
Ale i já jsem jednou podlehl. Kolega mne po odpolední směně odvezl autem na autobusovou zastávku. Zastávku na Rudné ulici v Ostravě... Vyklopil mne na liduprázdné ulici a já uviděl na odpadkovém koši pověšenou igelitovou tašku. A ta taška nebyla prázdná... Přiznávám se! Pod tíhou informací, kterými jsem byl zavalen, jsem začal zmatkovat. A ze zastávky jsem zbaběle utekl. Co kdyby to byla bomba, určená k likvidaci nevinného civilisty, za kterého jsem se vždy považoval.
Žijeme ve zvláštní době. Jsme nadšení ze všech možností, které nám přináší, velebíme svobodu, které jsme konečně dosáhli, ale bojíme se volně pohozených igelitových tašek, batohů a kufříků. Jenže co s tím uděláme? Já se (a to více než těch skrytých bomb) bojím toho, že s tím se nic udělat nedá. Přeji, pokud možno, hezký večer.
