Z lásky k Česku aneb I milované Čechy musíme hlídat

A to úplně všechny! Jak zákazníky, tak i personál... Vždyť, co když je to pravda a všichni tady kradnů? Proto na ně musíme dávat pozor.

Byl to vlastně jen takový obyčejný nákup. Pár rohlíků, dvacet deka salátu, dva banány, jedno jablko, půlka chleba a nějaká ta paštika. Ono se to v tom nákupním vozíku úplně ztrácelo a tak jsem přihodil ještě jednu mléčnou čokoládu, neslazenou minerálku, mikrovlnou troubu a čtyři nanuky.

Vozík byl konečně docela naplněn a já se spokojeně zařadil do fronty u pokladny. I když spokojeně… Ve frontách nikdy spokojený nejsem. Zvláště ve frontách u pokladen, v prodejnách „našich“obchodních řetězců. Pochválen buď mozek, který vymyslel samoobslužnou pokladnu, kterou už mají v Tescu či ten co vymyslel ten nákup do tašky, který mají v Globusu. No ten, co se mu v reklamě tak diví ten zrzavý kluk, který už vynechal asi deset sezení s logopedem.

Jenže obchod ve kterém jsem nakupoval žádnou takovou vymoženost neměl. A tak jsem se zařadil do fronty a čekal na odbavení. Přede mnou stálo asi pět lidí, kteří měli ve vozíku nákup asi na dva roky a v peněženkách tak desetinásobek mého ročního platu. To jsem poznal podle toho, jak spokojeně se tvářili.

Slečna u pokladny se na zákazníky usmívala, ale z lásky k Česku každému zkontrolovala vozík, jestli náhodou něco nezatajil. Naklonila se přes pultík u pokladny a vždy slušně poděkovala. Při tom množství zákazníků ji musela po směně docela bolet záda. Ale rád bych tímto poprosil vedení řetězce, který si tak zakládá na lásce k naši zemičce, o změnu dresů pokladních. Ta červená barva se dá ještě snést, ale byl bych bych pro trochu větší dekolt pokladních. Když už se naklánějí do těch vozíků, ať z toho má něco i zákazník.

Ale u některých zaměstnanců bych dress code raději ponechal… Ve frontě přede mnou totiž stála s přeplněným vozíkem paní, oblečená právě ve firemním oděvu. S ní tam stál ještě jeden civilista, ale tomu jsem nevěnoval pozornost. Ta paní vypadala jako by vypadla z nějaké detektivky ze staré Anglie. Znáte to, vysušená treska s přísným výrazem, která si i přes svůj věk (tak okolo šedesáti až sta let) nechává říkat slečno.

A tato paní byla vlastně kontrola. Přišla nachytat (opravdovou) slečnu za kasou na švestkách. I když tenhle příběh nemá se švestkami nic společného. Ty ve vozíku nebyly, ale když už se to tak říká…

Slečna za kasou zřejmě věděla o co se jedná a snažila se ve zkoušce obstát co nejlépe. Naklonila se přes pultík, div že do vozíku sama nespadla a objevila utajovanou žvýkačku. V očích ji zaplálo světýlko a vypadalo to, že má dobře nakročeno k obhajobě svého postu pokladní.

Jenže ta žvýkací guma byla teprve začátek. Nákup té nesympatické inspektorky a jejího společníka se totiž sestával z velkého množství zboží, zabaleného v různých krabicích a krabičkách. A skoro v každé bylo něco umně skryto. A tak milá slečna vytahovala z krabičky od zubní pasty další žvýkačky, z krabice se psími suchary sadu kávových lžiček, v krabici vajíček byly místo jednoho vejce dva prezervativy a ve velké krabičce od masoxu, byla místo bujónových kostek půlka nějaké drahé čokolády.

Slečna za kasou začínala působit docela zmateně a bylo na ní vidět, že pochopila to, že tuhle bitvu nemůže vyhrát. I když věděla, že musí hledat kradené zboží a že tady to zboží určitě je, věděla taky, že všechno najít nemůže. A ta vyschlá treska co ji zkoušela, byla čím dál nepříjemnější. Vypadalo to, že se hodně špatně vyspala, že má hodně špatnou náladu ale hlavně… Ale hlavně, že má velkou chuť někomu zkazit den, nebo rovnou někomu pořádně ublížit. Vždyť má k tomu moc, tak proč by toho nevyužila?

Nervozita slečny pokladní se začala přenášet i na frontu, která se u pokladny začala rychle prodlužovat a začaly se ozývat protesty. Nejdříve docela tiché, ale to jen chvíli. Milované Česko se začalo ve frontě bouřit. Té paní co přišla na kontrolu to však vůbec nevadilo. Oznámila zkoprnělým zákazníkům, že pokud se jim to nelíbí, ať využijí jinou pokladnu. Ona tady prý jen dělá svou práci a na mou otázku, na jaké škole se dá vystudovat tak nádherný způsob buzerace, raději neodpověděla.

Naštěstí i tato hloubková kontrola skončila. Paní s funkcí, pravomocí a skoro nekontrolovatelnou mocí odvezla vozík (za zběsilého pípání a troubení bezpečnostního rámu) někam do zákulisí obchodu a jen houkla na slečnu pokladní něco o tom, že protokol podepíše, až po skončení pracovní doby. Té doby, která asi pro tu slečnu nebyla zrovna příjemná.

A provoz obchodu se vrátil do svých zavedených kolejí. Slečny u pokladen se nakláněly do prázdných vozíků, všude se ozývalo pípání pokladen a lidé nakupovali a nakupovali… Ale ta holka, která právě prošla firemním očistcem, si poslechla od několika zákazníků pár slov útěchy a podpory. Nevím však, jestli ji to nějak pomohlo. Myslím si, že moc ne. Přeji hezké nedělní odpoledne.

P.S. S tím nákupem jsem tak trochu lhal. Ty nanuky byly jen tři... A usmějte se prosím.