Všechno jednou skončí aneb Můj podivný odchod do civilu

Jmenovaný se uznává vinným, ze spáchání trestného činu narození se jako chlapec a neschopnosti prokázati svou neschopnost a odsuzuje se k odnětí svobody v délce trvání čtyřiadvaceti měsíců nepodmíněně. Trest si odpyká v některém z útvarů ČSLA, dle rozhodnutí Okresní vojenské správy pod jejíž pravomoc, tento spadá....

A bylo to... Dopustil jsem se trestného činu, byl jsem odvodovou komisí odsouzen a taky jsem si trest za to, že jsem se narodil jako kluk a nebyl jsem v mládí postižen obrnou, morem či akutní apatií ke všemu co zavání autoritou, odseděl... No odseděl... Spíš odběhal, odplížil a taky odpil... Prostě jsem byl na vojně....

Průběh mé prezenční služby jsem již popsal v několika článcích (snad jste je už četli) a teď se konečně dostávám k finále. Konečně se přiblížil den, kdy vyměním zelené trenýrky za módní slipy, sako vzor třiašedesát za džínovou bundu, kanady za tenisky a budíček za budík který mi oznamuje, že je třeba vstávat do práce....

Události z listopadu 1989, mne zastihly při úklidu neukliditelných garáží, ve kterých se ukrývaly tanky T-72. Všichni zvonili na náměstích klíči a já zvonil před vraty tankových hangárů, ocílkou o tupou kosu (kterou jsem držel v ruce poprvé v životě) a pokoušel jsem se sekat trávu..

A potom se to rozjelo, předseda praporního výboru SSM byl vyloučen (zjistilo se, že vůbec není členem SSM), předseda praporního výboru KSČ si začal prozpěvovat písničky Karla Kryla (asi zjistil, že není komunistou) a plukovní politruk se stal náčelníkem protiletadlové obrany... Ten však zůstal stále stejným magorem, jako před tím...

A armáda začala zjišťovat, jak ušetřit a jak zkrátit svým příslušníkům, nechtěný pobyt v kasárnách... A ujala se toho opravdu po vojensku, tedy stupidně... Podle nástupních ročníků se vojenská služba zkracovala a nějaký zelený statistik vymyslel vzorec, na výpočet délky dovolené vojáků ZVS... Byl to originální vzorec, čím déle sloužíš, tím máš kratší dovolenou.... A tak kluky, kteří nastoupili na osmnáct měsíců čekala dovolená třicetidenní a pro nás, kteří jsme tam museli být o pár měsíců déle, byla pouze čtyřiadvacetidenní.

Ale to bylo to poslední, co nám nějak vadilo... Vojnu zkrátili a civil se přiblížil! A já se rozhodl, že rychlý přechod ze zeleného života, do života bez rozkazů, buzerace a studených nedělních večeří, musí být pozvolný. A tak jsem se, na poslední dva měsíce své převýchovy z chlapce na chlapa, uchýlil do Vojenské nemocnice v Plzni...

Chvíli to trvalo, než jsem si zvykl na to, že mě po ránu místo dozorčího roty, budí krásná sestřička, že se nějak nekoná večerka a že dostávám jídlo, které se dá i jíst, ale musím přiznat, že to bylo příjemné. První den v nemocnici byl sice zvláštní, hned po přijetí mne svlékli do naha, hezká sestřička mne naložila na nějaký vozík a odvezla na sál...

Když jsem se probral, tak jsem nad sebou viděl krásný obličej další sestřičky a při pohledu do jejích velkých očí, jsem si myslel, že jsem umřel a kouká na mne anděl! No co chcete, po takové době v kasárnách!

Do kasáren jsem se vrátil až den před odchodem do civilu. Nechal jsem propadnout pár dnů dovolené a držel jsem se v nemocnici zuby nehty! Oddělení CH2, plzeňské vojenské nemocnice, mi připadalo jako ráj na zemi! Ale všechno jednou končí...

Byl to poslední listopadový čtvrtek roku 1990 a já se opět ocitnul v kasárnách... V kasárnách, ze kterých mezitím zmizel despotický velitel pluku (který si svůj odchod zpestřil neskutečnou buzerací všech vojáků a civilních zaměstnanců kasáren) a které jsem měl hned druhý den opustit i já. Všichni kluci už odevzdali svou výstroj a výzbroj a jen slavili. Tak jsem začal taky slavit... Co se týká výstroje a výzbroje, tak jsem neměl co odevzdávat! Všechno mi totiž ukradli!

Ale vyzkoušejte si shánět všechno to vojenské vybavení na poslední chvíli, když se ostatní baví a když jste tak slušní, že neumíte krást? Ale přesto jsem toho dost sehnal... Až na dva kabáty, které jsem ještě půl roku v civilu splácel...

Taky jsem slavil... dokonce se mi povedlo vyhodit dvě prázdné láhve z okna a málem jsem tím zabil nového velitele pluku! Ale to není nic proti kamarádovi, který se už od sedmé hodiny večerní pyšnil nárameníky velitele praporu, jenž v té době už době prožíval své oblíbené delirium tremens...

Ráno nás nahnali do jídelny, kterou jsme během chvíle zřídili, jako Sparťani vlak do Bystrice, ve filmu Proč! A potom všechny odvezli na nádraží a byli rádi, že se jich zbavili... Píšu všechny, neboť mne si tam nechali!

Sepisoval jsem protokol o tom, že jsem neuměl ukrást ty dva kabáty. Diktoval jsem novopečenému kapitánovi svou civilní adresu a docela jsem se pobavil. "Havlíčkova ulice? Ste si istý pán desiatnik, že sa tá ulice tak stále nazývá? Viete predsa, že sa všetko zmenilo! Kto to bol ten Havlíček? Nebol to dajaký komunista?" Nebyl! Ta ulice se tak stále jmenuje...

Jak já se těšil, že toho tajtrlíka pošlu někam do... Neposlal! Podal jsem mu ruku a jako jeden z mála jsem se s ním rozloučil. Ta obrovská nechuť, kterou jsem si celé to zelené období pěstoval, se nějak vytratila! Najednou mi bylo těch zelených mužíků líto a přál jsem jim jen to, aby se z té pakárny (kterou sice sami vytvářeli) dostali co nejdříve.... Já už byl konečně pryč! Přeji hezký den....

PS. Omlouvám se ze dlouhý článek a děkuji všem, kteří to dočetli až do konce... Další vojenské zážitky jsou zde.