Veze tě autobus a ty se tváříš jako kakabus...

Vím, není to zrovna dvakrát slušné, ale zkusili jste si někdy při cestování MHD prohlédnout tváře ostatních, cestou autobusem, tramvají (šťastnější jezdí i metrem) či trolejbusem postižených, lidí? Viděli jste, jak se tváří?

Někdo má tvář krásnou, jinému se krásy tolik nedostalo, někdo má tvář alespoň zajímavou, jiný zase takovou tuctovou. Ale tím se zabývat nechci. Zajímavé je sledovat, jak se kdo při jízdě prostředkem hromadné dopravy tváří. Předně si musíme cestující rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří ti šťastnější, kteří necestují sami. Mají vedle sebe někoho blízkého, nebo alespoň známého člověka. Touto skupinou se nebudeme zabývat, ale je tady i druhá skupina. Skupina osamělých pasažérů.

Tím nechci říct, že by to byli nějací osamělí lidé, ale náhoda tomu chtěla, že do hromadného přibližovadla nastoupili sami. Bez manžela/manželky, bez kolegy/kolegyně, bez souseda/sousedky, bez svého advokáta/advokátky, bez eskorty, bez bodyguarda či bez svých dětí.

Většina těchto lidí se snaží tvářit tak nějak neutrálně. Prostě nevyčnívat z davu. Jen několik náctiletých se sluchátky na uších, vlastně v uších, se tváří podle toho jaký song právě poslouchají. Ti s tím neutrálním obličejem jsou všichni takoví vážní, očima sledují třeba zajímavé nápisy které je připravují na to, že po zaznění zvukového signálu mají prchnout z dveřního prostoru. Když je hlasatel stanic upozorní na to, že jsou na té stanici kde opravdu jsou, zatváří se spokojeně... Však já to věděl, že ta zastávka se jmenuje Zahrádky a ta paní v reproduktoru mi dala zapravdu.

Jsou ale i vyjímky. Když jsem ještě pracoval na směny u jednoho velkého znečišťovatele ovzduší, tak jsem jezdil takzvanými šichťáky. To byly autobusy svážející dělníky do továren. Tam se, k mému velkému překvapení většina lidí tvářila, jako by jela s Čedokem k moři. Až na pár vyjímek, těm se v sobotu večer asi moc do továrny nechtělo. Jejich pohled nebyl neutrální, byl trochu zhnusený. To se ale dá pochopit.

Je zajímavé, že ty neutrální tváře cestujících jsou téměř vždy zachmuřené. Je to jako by veškerá tíha života dopadla na člověka právě ve chvíli, kdy nastoupí do prostředku hromadné dopravy. Tohoto zajímavého úkazu jsem si všiml už v dobách, ve kterých se mnou puberta mlátila jako mlátil sedlák cepem do čerstvě sklizených obilných klasů. Bylo to někdy před Vánoci, někdy okolo roku 1987. S kamarádem jsme si koupili takové ty pozlacené makovice. Však to znáte, spolu se jmelím je toho vždy v prosinci plno. Nastoupili jsme do tramvaje a vyhledávali ty zachmuřené tváře. Pokud jsme nějakou našli a to bylo velmi často, tak jsme před ní s tou makovicí zatřásli. Chtěli jsme ty lidi nějak rozveselit. Pravda, často se to nesetkalo z pochopením, ale my jsme dělali co jsme mohli.

Nedávno, při jízdě tramvají jsem si na to vzpomenul. V duchu jsem se usmál, ale pak to přišlo. Kristepane, vždyť já jsem zralý na to, aby mi někdo zatřásl před nosem makovicí!!!