Úředně povoleno!

Zpráva o činnosti zatím neznámého, ale přesto nezbytného úřadu. Úřadu, který vlastně řídí vše okolo nás. Pozor, chystáte se přečíst blbost...

Včera jsem se rozhodl, že by bylo záhodno naplnit regály domácí ledničky nějakým tím proviantem a tak jsem se vydal do supermarketu. Korzuji si to jen tak mezi regály a díky své mírné fobii z přeplněných malých prostor se snažím vyhnout větším skupinkám, které (ať už chtěně či nechtěně) tvoří ostatní nakupující. Celkem se mi to daří, jenže procházím mezi regály, kde nic k snědku nenajdu... 

Proto jsem se musel vydat mezi lidi. Při pohledu na hrozny lidí okolo regálů s pečivem či před chladícími boxy se mi orosilo čelo. Jenže co dělat, nakoupit musím. Zvládl jsem to, ale nechtěně jsem vyslechl nějaké ty rozhovory profesionálních nakupujících. Vlastně profesionálních překážejících... Většinou mi hlasy mých spoluzákazníků  splývaly, ale jednu větu jsem slyšel velmi zřetelně: „Proboha, kdo to mohl povolit?“ 

Nemám nejmenší tušení co kdo vlastně povolil, ale podle tónu v hlase té paní to muselo být něco strašlivého. Snad se jednalo o nějaké to zboží v onom supermarketu, ale jelikož měly ty dobré ženy prázdné nákupní vozíky a žádný tovar si neprohlížely, tak se asi jednalo o něco jiného. 

Ono je vlastně jedno oč šlo, protože to mohl být třeba nějaký televizní či rozhlasový pořad, nějaký koncert, nějaká výstava, nějaká stavba v okolí jejich bydliště či cokoli jiného. Vždyť nás neustále obklopuje něco neuvěřitelně povoleného. Jenže kdo to povoluje? 

Já bych to viděl na Nejvyšší povolovací úřad, sídlící na nějaké hodně lukrativní adrese a štědře dotovaný snad ze všech možných i nemožných zdrojů. V nejvyšším poschodí paláce ve kterém úřad vykonává svou činnost je rozlehlá luxusní kancelář a v ní, za těžkým dubovým stolem sedí nejvyšší pan povolovač. Je to statný muž, který však přes stohy žádostí není skoro vidět, v ruce má obří razítko a od rána do večera... 

A od rána do večera povoluje. Jenže má tolik práce, že musí mít k ruce povolovací asistenty. Tito úředníci pracují (povolují) v kancelářích méně honosných, než je kancelář nejvyššího pana povolovače, ale přesto jsou velmi útulné. Aby taky ne, když je to povolování tak obtížné. Činnost těchto asistentů je to první, co nejvyšší pan povolovač povolil. 

A tak se po celé dny v Nejvyšším povolovacím úřadu povoluje a povoluje. Povoluje se všechno a povoluje se velmi pilně. Je to ostatně vidět všude okolo nás a jen neznalý člověk se diví stejně jako ona dáma v supermarketu: „Proboha, kdo to mohl povolit?“ Doufám, že si to ta paní přečte a pro příště bude informována. Byl to povolovač, možná i ten nejvyšší... Přeji hezký víkend a usmějte se prosím.