Trojka z chování a jiné známky odboje

Trojka z chování, pětka z ruštiny či neúčast při školním sběru kaštanů... I to se dnes dá s úspěchem použít jako důkaz odbojové činnosti v temných dobách sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. 

Ono se to dá asi použít i na dobu dřívější, ale tu jsem nezažil a tak se zaměřím právě jen na poslední dvě desetiletí vlády té jediné a neomylné státostrany. 

Myslím si totiž, že určitě nejsem sám kdo se docela baví při čtení či poslechu různých životních příběhů všelijakých těch statečných bojovníků proti tehdejšímu režimu, kteří vidí odboj i v nedostatečné z (tehdy) povinné ruštiny. Nebo třeba v tom, že prostě jen neposlouchali soudružku učitelku a vysloužili si za to sníženou známku z chování... 

Dokonce se najdou i odbojáři, kteří byli už v první třídě základní školy natolik uvědomělí, že odmítli vstup do Jiskřiček. Oni totiž už tehdy věděli, že z této organizace vede cesta jen k daleko zlotřilejším uskupením, jako byli třeba pionýři či svazáci. 

Tihle odbojáři však neponechali nic náhodě a ve své protirežimní činnosti pokračovali i nadále. V rámci obrany své osobní svobody se ve škole odmítali poddat příkazům soudružek učitelek a založili si sbírku kázeňských trestů, počínající důtkou třídního učitele a končící trojkou z chování. 

Na vyšším stupni základní školy k tomu přidali neochotu učit se jazyk okupantů a s obrovskou radostí propadali z ruštiny. Jejich vysvědčení vypadala sice opravdu hrozně, ale oni už tehdy věděli to, že to časem doba ocení... 

A doba to ocenila. Lidé, kteří v dobách končícího reálného socialismu byli dětmi a nemohou se proto pochlubit podpisem pod Chartou 77 či nějakým vězněním za politický trestný čin se prostě chlubí právě takovýmto odbojem. A pokud k tomu mohou přidat ještě svůj odpor ke službě v ČSLA a těžce získanou modrou knížkou, tak mají vyhráno. 

Já těmto lidem docela závidím. Když jsem skládal „slib jisker“, tak jsem neměl o nějaké politice ani páru. A to se nezměnilo ani když jsem skládal „pionýrský slib.“ To že mi nešla ve škole ruština jsem bral jako své osobní selhání a vůbec jsem netušil, že jsem vlastně odbojář. 

Při představě snížené známky z chování mi běhal mráz po zádech a ani ve snu by mne nenapadlo, že by se toho dalo někdy i využít. A co se týče té modré knížky? Škoda mluvit... 

My jsme taky poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, ale většinou to bylo jen kvůli hudbě. A od mých patnácti let i kvůli Karlu Krylovi, ale určitě to nebylo proto, že jsme chtěli nějak škodit režimu. Bylo v tom prostě kouzlo něčeho zakázaného a proto něčeho tajemného. 

Ve druhé polovině osmdesátých let jsem sice začal chápat to, že tady není něco v pořádku, ale... Ale stejně jako mnoho mých vrstevníků jsme si prostě jen tak zanadávali a občas (vlastně skoro pořád) jsme si z něj (z režimu) utahovali. Ale nikdy nás nenapadlo, že jsme vlastně v odboji. A ejhle, někdo to tak bere. Vlastně na tom staví své CV...

Jak jsem již napsal, tak závidím všem těm odbojářům kterým je dnes mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety. Závidím jim ten jejich (správný) politický pohled na svět, který si (většinou) ujasnili už v mateřské školce. Já jsem to nedokázal. Já totiž v té době chodil sousedovi na jahody a na rybíz. Přeji hezký den.