Pod tmavočervenými jeřabinami, zahynul motýl mezi karabinami

Když jsem poprvé slyšel tento verš, vůbec jsem netušil kdo to je ten zástupce pro týl. A když jsem poznal svého prvního živého zástupce pro týl...

Když jsem poznal svého prvního živého zástupce pro týl, tak jsem pochopil o čem onen básník psal. Umísťování podrážek na nevinné bělásky totiž tito ZVT asi studovali na svých, velmi vysokých vojenských školách... 

Ale osud kanadami rozdrceného běláska, mi nebyl cizí už dlouho před tím. Bylo mi líto Piety, na kterou vojáci čmárali pozdravy Marietě, a zároveň mi bylo líto těch vojáků, kteří...Stojíce u Piety, kouřili cigarety a šnapsem žízeň hnali kilometr klusem. Kuplety z kabaretu, zpívali pro Pietu a když je dozpívali otřásli se hnusem... 

V té době jsem se díky textům onoho básníka začal zajímat o latinské citáty a začalo mne zajímat, co znamená morituri te salutant. A po nástupu na vojenskou službu jsem trochu pochopil to, proč neznámý vojín kašle na fangle, proč je mu zle z lampasů a proč chce raději kněze. 

Bible přímo nejmenuje dceru Herodiadiny, která svým kouzelným tancem okouzlila svého otčíma Heroda Antipu a on jí za to slíbil cokoliv si bude přát, ale tento příběh zmiňují Marek a Matouš. A já bych všem těm „Biblickým společnostem“ a vlastně všem nadcházejícím Vatikánským koncilům doporučil, aby byl do Nového zákona přidán další text. Začínal by asi takhle: „Něžná i proradná, krutá i bezradná, plamen i červánek, ďábel i beránek, cukr i sůl. U vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků
císař dnes myslí byl, za tanec přislíbil království půl.“ 

Básník psal a národ jej zbožňoval. Jenže najednou část národa „prozřela“ a zjistila, že básník vlastně nepsal a nezpíval o tom nenáviděném režimu, nepsal a nezpíval o nějakém společenském systému, ale psal a zpíval o lidech. O lidech, kteří tvoří společnost a jejichž každodenní život ovlivňuje veškeré dění okolo nás. Vlastně i přímo v nás, protože k této společnosti patříme všichni. 

A nastal problém. Mnoho lidí čekalo, že básník začne opěvovat změnu systému a on přitom pokračoval v popisování průšvihů, které se tak nějak stále děly. Básník podle nich zahořkl a vůbec se neradoval z konečně nabyté svobody. Svobody toho, že už konečně může nadávat a nikdo mu za to neublíží... 

Jenže básník nechtěl kritizovat to co bylo, ale chtěl psát o tom co je. Co bylo už kritizoval právě v době, kdy to opravdu BYLO a tu kritiku „s křížkem po funuse“, nechal odbojářům začátečníkům. 

Kdyby básník věděl jak zemře, jistě by o tom napsal píseň. Píseň, kterou by dnes hrály snad všechna rádia, jen netuším kdo by ji zpíval. Originální básníkův hlas je dnes totiž poněkud tabu. 

Jsem moc rád, že jsem se s jeho tvorbou potkal ještě v době, kdy se o něm nesmělo ani mluvit. Jsem rád, že jsem znal jeho texty v době, kdy se k nim oficiálně nedalo dostat a že mne jeho verše provázejí dodnes. Jen mne mrzí, kdo všechno si dnes jeho odkaz přisvojuje a kdo všechno se zaštiťuje jeho texty. A hlavně mi vadí lidé, kteří si dovolí napsat: „Karel Kryl by dnes řekl...“ Karel Kryl by jim za to nakopal prdel... 

Zítra (v sobotu) by se básník dožil sedmdesáti let. Bohužel ty narozeniny už neoslaví a tak mi nezbude nic jiného, než se za něj jen tiše pomodlit. Myslím si, že si to zaslouží. Zkuste to i vy a vůbec nevadí, že jste třeba ateisté. Nikdo není dokonalý... Přeji hezký večer