Pochválena buď ČT za záznamy biatlonových závodů aneb Není blb jako blb

Vždyť jak jinak bych mohl pozorovat toho nádherně prdlého biatlonového fanouška, který ten včerejší závod opravdu neskutečně prožíval…

Vím, je pondělí a každý normální člověk by měl být v práci. Buďto ráno či odpoledne, nebo se chystat na práci prováděnou v noci. Ale já teď nejsem tak úplně normální a tak dnes čerpám jeden z milionů dnů dovolené, které mi tak nějak zbyly z toho loňského, trochu podivného roku.

A tak jsem ráno vstal, spáchal jsem hygienu a vyrazil do ulic. Vyrazil jsem za účelem nákupu různého proviantu, neboť mi přišel prostor lednice poněkud nevyužitý. Utratil jsem tolik peněz, jako bych těch pár obchodů (co jsem navštívil) koupil i s personálem a rozhodl jsem se, že mám žízeň.

Prostě jsem se stavil na jedno pivo. Usadil jsem se do rohu restaurace, jak to mám opravdu rád, a začal jsem sledovat okolí. Vím, že bude to znít trochu úchylně, ale já rád sleduji v restauracích své okolí.

Nejdříve jsem si všiml obří obrazovky, která jako velkolepý oltář vévodila celému lokálu a pak jsem zaregistroval klečícího hosta… Nebudu odhadovat jeho věk, ale jednu věc vím jistě. Byl určitě mladší než já. Ale o kolik let nevím. O tři, pět let? Více to nebude. Byl upravený a docela dost luxusně oblečený. A klečel před tou obrazovkou.

Sportovní kanál České televize dával záznam ze včerejšího stíhacího závodu v německém Ruhpoldingu. Ten z mužské stíhačky, který se tak povedl Michalu Krčmářovi. A onen pán opravdu fandil!

Občas se zvedl a odešel k některému stolu říci, jak je těžké střílet v hustém sněžení a jaké by mělo být mazání lyží při těchto podmínkách. Celý lokál poučil o tom, jak se změnila za posledních deset let mířidla u biatlonových malorážek, jen se každému přiznal k tomu, že netuší jestli budou ti kluci při poslední střelecké zastávce střílet v leže, nebo si k tomu stoupnou. A kupodivu mu to nikdo neřekl…

A kupodivu mu nikdo neřekl ani to, že to je jen záznam. Mnoho lidí v lokále vědělo jak to skončí, ale nikdo ani nepípl… A tak onen fanoušek fandil jak to jen šlo a byl stále šťastnější a šťastnější.

Byl jsem zvědavý na to, jak zareaguje na výsledek závodu. Vlastně jsem se těšil na jeho radost. Jsem rád, když vidím lidi radovat se. Pokud se teda neradují z toho, že jsem já naštvaný, ale to sem nepatří… A dočkal jsem se…

Michal Krčmář dojel na třetím místě a v hospodě to vypadalo jako při vítězství hokejistů v Naganu. Jen se radovalo trochu méně lidí… Vlastně jen jeden. Ale bylo to opravdu velké!

A všichni ostatní se jen usmívali a asi mu to přáli. Onen pán si počkal na vyhlášení vítězů a pak si poručil velkého panáka. To už ale neklečel před obrazovkou, nýbrž seděl u stolu vedle toho mého. Polkl odměrku nějaké lihoviny, spokojeně se opřel o opěradlo hospodské židličky a oddechoval tak, jako by ten biatlon běžel on sám. A pak do (relativního) ticha hospody prohlásil: „Jak já nesnáším toho Putina!“

A najednou dostal od čtyř stolů tuhle odpověď: „To byl záznam ty debile!“ Jak tenká byla hranice mezi tolerovaným a netolerovaným blbem… Přeji hezký večer.