A zavzpomínali si na olympiádu v Los Angeles, na které vlastně nebyli. A televize nám to setkání přinesla v přímém přenosu...
burda-auction.com
Ono totiž uběhlo neuvěřitelných třicet let od chvíle, kdy představitelé té jediné a neomylné státostrany rozhodli o tom, že se naší sportovci nezúčastní her XXIII letní olympiády v nepřátelských Spojených státech. Oni o tom sice rozhodli soudruzi ve spřáteleném svazu nejpokrokovějších republik, ale „nikomu to nenařídili“. My jsme se jen přidali...
A tak přišla snaha mnohých sportovců vniveč, čtyřletá tréningová zátěž se stala zbytečnou a (ať se nám to líbí nebo nelíbí) i ty spolykaná anabolika prošla trávicím traktem některých sportsmanů (sportwoman) nazdařbůh...
Před čtyřmi lety to bylo právě třicet let, kdy se něco podobného stalo sportovcům z USA, Velké Británie, Francie a dalších států toho prohnilého západního světa. Na protest proti vpádu sovětských vojsk do Afghánistánu (ano toho Afghánistánu ve kterém je teď více cizích vojáků než vlastních obyvatel) byl vyhlášen bojkot olympiády v Moskvě. Moc by mne zajímalo, jestli si sportovci kterým byla upřena účast na moskevské olympiádě taky udělali podobnou sešlost.
Ale asi ne, protože oni přeci svou neúčastí bojovali za správnou věc! Zatímco ti naší sportovci byli jen okradeni o setkání nejlepších sportovců světa pod legendárním nápisem „HOLLYWOOD“.
V době konání těchto dvou olympiád mi bylo deset, respektive čtrnáct let. Do mezinárodní politiky jsem moc neviděl a znal jsem ji vlastně jen z televizních novin Československé televize, z pořadů 24 hodin ve světě na stejné (a jediné) televizní stanici, z článků v Rudém Právu, Práci či Mladé Frontě (tehdy ještě ne DNES). Ale o sport jsem se zajímal a neúčast našich sportovců a ignorace našich tehdejších médií vůči letní olympiádě mi docela vadila.
I když slovo „vadila“ je docela mírné, ale co jsem proti tomu mohl dělat. I když... Mohl jsem si vyrobit transparent a jít někam protestovat. Byl bych chycen, byl bych popotahován, byl bych vyhozen ze základní školy (to je ale blbost) a dodnes jsem z toho mohl těžit. Škoda.
Díky tehdejším zprávám ze světa jsem to neviděl moc dobře ani s olympiádou v Soulu. Jižní Korea byla tehdy v našich zprávách vyobrazena jako (skoro) horší sestra imperialistické Ameriky a nebýt Gorbačova, tak by Jožka Pribilinec nikdy svou zlatou olympijskou medaili nezískal. Naštěstí se to nestalo a v roce mých osmnáctých narozenin se konala opravdu krásná olympiáda.
Od té doby se naštěstí žádný velký bojkot nějaké vrcholné sportovní události nekonal. I když po něm neustále někdo volá! Olympiády v Pekingu a v Soči, právě probíhající hokejový šampionát v Minsku či účast pražského Lva v KHL jsou jen vrcholem ledovce.
Je však zarážející, že po bojkotu některých sportovních akcí volají právě ti, kterým neskutečně vadí neúčast našich sportovců na LOH 1984. Na jedné straně halasně odsuzují tehdejší zákaz vycestování našich sportovců do Kalifornie a na straně druhé by nejraději zakázali (pokud by to jen trochu šlo) dnešním sportovcům vycestovat do Číny, Ruska či Běloruska.
V roce 1985 jsme pořádali mistrovství světa v ledním hokeji. A do Prahy se dostavil opravdový výkvět tehdejšího světového hokeje v čele s legendárním Máriem Lemieux. A moc pochybuji o tom, že by tehdy v Kanadě někdo protestoval proti účasti hokejistů na turnaji v tom nesvobodném Československu. A pokud by se to stalo, jak by se asi naši hokejoví fanoušci cítili?
Podle někoho by to asi vzali sportovně a řekli by si: „ Máme tady nesvobodu a tak k nám nepřijedou ani ti hokejisti. Dobře nám tak. Pokud chceme vidět špičkový sport, tak musíme udělat nějakou tu revoluci...“ Je jen škoda, že podobně revolučně to nevidí ti sportovní fanoušci v Číně, Rusku či Bělorusku a velice nezodpovědně vyprodávají hlediště sportovních kolbišť. Na rozdíl od svobodného Švédska, kde na hokej skoro nikdo nepřišel. Ale to je asi v pořádku... Přeji hezký den.
