Vtipy či anekdoty zná každý, ale ne každý je umí správně podat. Je to vlastně velké umění...
Já to taky neumím a závidím všem těm vyprávěčům anekdot, kterým se smějí (v dobrém smyslu slova) už před tou vtipnou pointou. Závidím lidem, kteří mají to vyprávění jako dar od Boha. Ale ono se i tohle umění dá natrénovat. Stačí znát ten správný vtip, vypilovat si jeho podání a je to...
Namátkou vám tady předhodím tři příběhy, které při správném podání mohou fungovat jako dobrá anekdota. Třeba se vám mohou jednou (někde ve společnosti) hodit. A omlouvám se za to, že ta druhá anekdota je poněkud morbidní...
Anekdota první...
Přenesme se do dob kolonizace divokého západu, do dob kdy vrcholem statečnosti byly kolty proklatě nízko zavěšené a zářezy na pažbách, znamenající počet zastřelených Indiánů a Číňanů.
A v této době nastoupil v jednom saloonu v městečku West Ústí nad Mississippi, na místo pomocného pingla mladý Timothy Kopačka. Říkejme mu třeba Tim...
Majitel podniku Ústí Saloon, nějaký Oldřich Incomer s ním byl velmi spokojen a tak se rozhodl, že milého Tima nechá někdy v podniku samotného. Ale věděl, že jej musí upozornit na nebezpečí, které při obsluze hostů podniku hrozí.
Po úvodním protipožárním školení následovalo školení bezpečnostní. „Milý Time, hosté jsou tady docela v pohodě. Ono se sice občas stane, že někdo někoho zastřelí, ale na to si zvykneš. Ale dej si pozor na jednu věc. Když uslyšíš, že se blíží Velký rozzlobený Franta, někdy mu říkají Zabiják Frank, tak všeho nech. Vykašli se na podnik, vezmi nohy na ramena a upaluj!
Tim naléval kovbojům whisky už skoro rok a vše bylo opravdu v pohodě. Až jednou! „Utíkejte! Blíží se Zabiják Frank!“, vykřikl nějaký vyděšený farmář, který vpadl do podniku jako zima do Krušných hor. A v tu chvíli byl saloon prázdný... Tim však zareagoval poněkud opožděně a to se mu málem stalo osudným...
Ve dveřích stál chlap jako hora, byl oblečen v aligátoří kůži, prázdný oční důlek mu zakrývala páska vyrobená z kůže nějakého Apače a místo biče měl za pasem chřestýše. „Dám si hrnek whisky a kápni mi tam pár kapek sírové kyseliny!“ Tim celý rozechvělý vyhověl nezvyklému přání nezvyklého hosta a sledoval, jak nápoj mizí v jeho hrdle. Jakmile host vypil svůj drink našel Tim odvahu a zeptal se: „Dáte si ještě jednu?“ Host se na něj nechápavě podíval a řekl: „Blázníš? Copak si neslyšel, že se k nám blíží Velký rozzlobený Franta?“
Anekdota druhá...
Nacházíme se ve druhé polovině osmdesátých let minulého století a před jednou velkou porodnicí stojí pan Lojzinko. Právě se mu narodil syn a on se na něj přišel podívat. Otcové u porodu tehdy ještě neasistovali a tak to byla první příležitost, kdy mohl pan Lojzinko vidět svého prvorozeného...
Pan Lojzinko pracoval v botanické zahradě jako krmič masožravých rostlin a přivydělával si jako příležitostný figurant s rukávem, při výcviku policejních psů. Byl proto vyzbrojen nejen trpělivostí, ale byl připraven i na kousnutí...
V prvním poschodí porodnice uviděl nápis Geniální děti. „Dobrý den, já jsem Lojzinko a narodil se mi syn. Leží tady u vás?“ „Litujeme pane Lojzinko, zkuste to o patro výše.“ No tak to nebude geniální dítě, pomyslel si pan Lojzinko a vydal se o patro výše. Tam uviděl nápis: Chytré děti. Dobrý den, já jsem Lojzinko a narodil se mi syn. Leží tady u vás?“ „Litujeme pane Lojzinko, zkuste to o patro výše.“
Ve třetím patře uviděl nápis: Děti. Dobrý den, já jsem Lojzinko a narodil se mi syn. Leží tady u vás?“ Ani tady nebyl úspěšný a tak pokračoval ve výšlapu schodů té vysoké porodnice. Jelikož jsem seriózní, tak nebudu popisovat jaké nápisy v různých podlažích viděl. Až stanul přede dveřmi v nejvyšším patře a fascinovaně hleděl na nápis: Lojzinko.
Dobrý den, já jsem Lojzinko a narodil se mi syn.“ „Už na vás čekáme pane Lojzinko“, zašvitořila sestřička a pomohla novopečenému otci obléknout sterilní igelitový plášť. „Jen vás musím upozornit, že váš syn je poněkud zvláštní!“ „To nevadí, hlavně mi jej ukažte, už se na něj moc těším!“
A tak mu přinesli ukázat misku na které leželo... Na které leželo OKO! „Jejda ten je krásný!“, zvolal Lojzinko a udělal na svého syna legrační grimasu... „Nenamáhejte se pane Lojzinko, on je bohužel slepý...“
Anekdota třetí...
Nacházíme se v době prezidentování Billa Clintona a papežování Jana Pavla II. Oba se stali přímými aktéry tohoto příběhu. A s nimi se do toho zamotal i Michael Jackson...
Ale hlavním hrdinou je Aleš... Aleš z Poruby (Prosím, nepleťte si jej s Rudou z Ostravy! Aleš je úplně jiný level!) Tak si jednou Aleš pročítal denní tisk a narazil na zajímavou informaci. Americký prezident hledá nového tajemníka! Aleš neváhal a vyrazil do Bílého domu na pohovor...
A už sedí v Oválné pracovně, popíjí nějaké nechutné americké pivo a hledí do očí nejmocnějšího muže planety. „Kdo že to vlastně jste?“, zeptal se Bill a Aleš popravdě odpověděl: „Aleš z Poruby!“ „A vy si myslíte, že můžete dělat mého tajemníka?“ „Samozřejmě!“ „Ale já ani nevím, co je to ta Poruba. Ale trochu si vás vyzkouším... Znáte Michaela Jacksona?“ „Jasně že znám! To je můj kamarád!“ Bill zalapal po dechu, ale nenechal na sobě nic znát. „Dobrá, přesvědčíme se...“
A tak odjeli na Majklův ranč... Aleš zazvonil u „vrátek“ a už mu spěchá v ústrety sám král popu. „Nazdar Aleši, už jsem tě dlouho neviděl! Proč nezavoláš?“ „To víš, není čas. Pokecáme?“
Po rautu u Jacksonů začal pan Clinton uvažovat o adeptovi na funkci tajemníka poněkud jinak. Ale přesto se rozhodl, že Aleše ještě jednou vyzkouší. „Znáš Madonnu?“ „Jasně! Zpívala bráchovi na svatbě!“
A tak jedou do Británie za Madonnou. „Čus Veronico!“ zvolal Aleš když uviděl královnu popu. „Ale to je Aleš!“, zvolala Madonna a už zvala našeho hrdinu dále.
Bill Clinton zažil spolu s Alešem u Madonny nádhernou párty, ale přesto se rozhodl aspiranta ještě jednou vyzkoušet „Znáš papeže?“ „Znám, Karol je můj zpovědník.“ Billova tepová frekvence se zdvojnásobila. „Jedeme do Vatikánu!“
V Sixtinské kapli panovalo ticho. Až do té doby, než vstoupil Aleš... „Vítej Aleši!“, vykřikl pontifik a objal našeho milého Aleše. „Zdravím tě Svatý otče. Omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozval.“ „To nevadí... Pomodlíme se spolu?“
A tak si Aleš s Janem Pavlem II klekli před oltář a oddali se tiché modlitbě. Ale přerušila je tupá rána. To se Bill skácel k zemi. „Promiň Svatý otče, můj budoucí zaměstnavatel má problémy a já bych mu měl pomoci.“ „Běž synu, pomoz bližnímu svému.“
Aleš se sklonil nad americkým prezidentem a zeptal se: „Co se děje pane prezidente?“ A nejmocnější muž planety odpověděl: „To že znáš Jacksona není nic divného. On se stýká s různými individui. A u Madony je to stejné. Ale ten papež? I toho můžeš znát... Ale když se mne tady několik poutníků ptalo na to, kdo se to tam modlí s Alešem...“
A teď už je jen na vás, jak s těmi anekdotami naložíte. Přeji hezký večer.
