Něco málo o Krylových pampeliškách

aneb Opravdu nás ten parní válec západní civilizace už převálcoval? A jestli ano, jsme za to rádi?

Vím, že zrovna já budu u někoho za kacíře, když si dovolím ve svém blogu zmínit Karla Kryla, ale jelikož se on sám prohlásil za půlkacíře, tak mi to bude více než lichotit. Ale samozřejmě se tohoto titulu okamžitě vzdám, protože panu Krylovi samozřejmě nesahám ani po tu spodní stranu ponožky.

Ale přesto bych chtěl všem lidem v této zemi připomenout (poněkud opomenutá) slova snad největšího písničkáře, básníka a rebela druhé poloviny dvacátého století. Slova která pronesl pár měsíců po listopadu 1989, krátce po rozdělení Československa a bohužel i krátce před svou (tak nepochopitelně předčasnou) smrtí.

A bylo to právě o pampeliškách. Ve svém rozhovoru s Milošem Čermákem z roku 1993, vydaném knižně jako momentálně nesehnatelná knížka „Půlkacíř“ se docela kriticky (na což byl docela odborník) vyjádřil k polistopadovému vývoji v naší zemi. A nebral si servítky ani s (tehdy a možná i dnes) nejpopulárnějšími režiséry vývoje naší společnosti.

Záměrně píši o vývoji společnosti a ne vývoji naší země, protože jaká společnost v té či oné zemi žije, taková ta země je. A Karel Kryl popsal naší společnost tak, jak mu to bylo vždy nejbližší... Použil metaforu.

Nebudu jej tady přesně citovat, ostatně lze to dohledat, ale znělo to asi takhle: „Před listopadem 1989 byl mezi československou a německou stranou Šumavy obrovský rozdíl. Na té naší straně (tou Karel Kryl myslel tu opravdu naší a ne tu německou kde v té době žil) byly louky zanedbané, divoké a zarostlé křovím. Ale našly se na nich i krásné kytky. Na německé straně byly louky krásně posečené, upravené a neustále udržované. Ale... Rostly na nich jen pampelišky. Karel Kryl proti pampeliškám nic neměl, i pro něj byly krásné, žluté a žrali je králíci, ale... A dál nás své čtenáře či posluchače nechal uvažovat vlastním mozkem.

Ale přesto nás trochu popostrčil slovy, že s těmi pampeliškami to bude tuhý boj, který možná prohrajeme. A že při tom, když nás převálcuje ten parní válec západní civilizace nechce být. Tehdy bohužel netušil, jakou pravdu řekl. Opravdu u toho už nebyl.

Neviděl jak ta zlatá barva pampelišek oslnila davy, jak rychle si lidé zvykli spojovat osobní svobodu se svobodou hromadění majetku bez ohledu na druhé, jak rychle se s bojovníků za lidská práva stali závodníci v závodě o moc, o svůj vlastní prospěch a o plná koryta. Neviděl taky, jak to těm „korytářům“ lidé baští, ale už tehdy si to určitě dovedl představit.

On byl totiž i vizionář a i když tomu mnozí neuvěří určitě věděl, jak to tady za dvacet let bude vypadat. Zvláště, když mu v té době někteří primitivové vzkazovali, že když se mu to tady nelíbí, ať táhne... A tak řekl, že tedy odtáhne. Ano, i v těch docela veselých letech doznívající euforie ze sametu, se lidé snažili ty s opačným názorem deportovat někam daleko. A chtěli deportovat i Karla Kryla.

Když si Karel Kryl někde v průchodu přečetl nápis: „Karle Kryle, už zase ryjeme držkou v zemi“, už dávno věděl, že to není pravda. My jsme tu držku ze země totiž nikdy nevytáhli! Jen si to dodnes neumíme přiznat. Přeji hezký, poslední adventní víkend.