Proč chodit do všelijakých mutiplexů, 3D kin, 4D kin, když i ve stodole lze shlédnout oscarový film?
Psal se rok 1987 a normalizace běžela už jen setrvačností. Gorbačov měnil blok míru v blok zemí, jejichž vlády se chovaly jako batolata která ztratila kojnou a já si vyrazil na vandr. Se dvěma kamarády jsme se rozhodli procestovat Západoslovenský kraj. Jen tak vlakem.
První zastávka byla daná. Byly to Čachtice, neboť jsem se zamiloval do dcery Alžběty Bathoryové, do krásné Eržiky. Musel jsem na vlastní oči spatřit místa, která Čachtická paní sledovala ze sedla svého koně Vihara, místa kde si žádná mladá holka nemohla být jistá svým osudem (pokud zrovna ta dotyčná slečna netrpěla otravou krve, v té by se má potenciální tchýně určitě nekoupala).
Další zastávky při putování tímto opravdu kouzelným krajem jsme si neplánovali, ty prostě přišly automaticky. Kam se budeme chtít zítra podívat, tam pojedeme. Ale hned druhý den naší západoslovenské anabáze, jsme se dostali do kouzelné vesničky s názvem Višňová. V té době to bylo jen pár domků přímo pod zříceninou Čachtického hradu.
Tuto vesničku jsem si zamiloval už ve chvíli, kdy jsme vstoupili do místní hospody a zeptali se na něco k jídlu. Máme paštiku, řekla bodrá hospodská a položila na stůl půl bochníku chleba, co ho pekl pekař kterého nejspíš pohřbili na čachtickém hřbitově jen pár let po skonu hraběnčina koně. Než jsme se vzpamatovali, tak před každým z nás trůnila na stole jedna játrová paštika, příborový nůž a otvírák na konzervy.
Po fantastickém obědě jsme se vydali prozkoumat okolí. Bylo tam opravdu nádherně a z božského klidu nás vyrušil jen chrapot místního rozhlasu. Ten svolával všechny k mimořádnému kulturnímu zážitku; k filmovému představení. To jsme si nemohli nechat ujít!
Asi po hodině jsme našli místo, kde se tato událost odehraje. Byla to nějaká bývalá stodola, kterou místní přetvořili ve svůj kulturní stánek. Trochu nás zarazil houf slepic před vchodem do tohoto kina a taky to prasátko pobíhající kolem bylo trochu nezvyklé, ale už to zaručovalo, že se večer nebudeme nudit.
Odbila pátá hodina odpolední a začaly se prodávat vstupenky. Za jednu korunu jsme dostali biletku a už jsme se hrnuli do sálu. Slepice i čuník mezitím zmizeli neznámo kam a vše bylo připraveno k produkci. Židle byly urovnány, okna zatemněna, hospoda zavřena a tak mohla celá vesnice strávit večer kulturou. Byli tam všichni: zemědělci, hospodská, místní farář, důchodci, maminky i děti. A taky my! Stará školní promítačka se rozvrčela a na nás, ze starého plátna, vykoukl E.T...
Film byl rozdělen na čtyři díly. Ono s jednou promítačkou to jinak nešlo. Když skončil díl první tak se musel kotouč přetočit zpátky a nainstalovat kotouč nový, kotouč číslo dvě. To chvíli trvalo a tak paní hospodská otevřela hospodu a tátové od rodin si odskočili na jedno pěnivé a taky na velkou borovičku. To se samozřejmě opakovalo i po kotouči číslo dvě a tři. Ale s jedním rozdílem. Před posledním dílem promítač usoudil, že závěr filmu je moc drastický a tak prodloužil přestávku, aby mohly maminky odvést děti domů.
Co vám budu povídat. Filmová produkce se protáhla někam k půlnoci, zvláště když se pan promítač spletl a divákům (už bez dětí) místo čtvrtého dílu promítl několik epizod seriálu Jen počkej! Ale i po této chybičce nakonec našel ten správný kotouč a i ve Višňovém se E.T. šťastně vrátil domů.
Nevím, jestli mne chápete, ale já bych chtěl něco podobného prožít ještě jednou! Přeji hezký den!
