Horor... Umělecký žánr, který se
snaží u diváka či čtenáře vyvolat pocit strachu a děsu. Ovšem
strachu a děsu jen při sledování, ale kdo už zažil opravdový
horor, na vlastní kůži?
A už jsem zase na vojně... Ne, že bych v životě před vojnou i po ukončení zelené šílenosti, nepoznal strach a děs, ale právě při výkonu nejčestnější služby jsem se ocitnul přímo v centru (hororového) dění! Potkal jsem totiž dvojníka hororové postavy v tu nejnevhodnější chvíli!
Ale musím to vzít od začátku. Ježíškovi ten rok bylo 1989 let, ajatolláh Sajjid Rúhollah Músáví Chomejní vyřkl fatvu nad Salmanem Rushdiem, čínské tanky oraly náměstí Nebeského klidu, Stanislav Devátý emigroval do Polska, ČSLA nafasovala trampolíny pro spartakiádní skladbu a já studoval poddůstojnickou školu tankovou v Kežmarku.
V kežmarských kasárnách existoval komplex budov, který sloužil jako vzdělávací centrum celého zeleného areálu. Byl znám pod zkratkou "BAMS", ale i kdyby jste mě rozkrájeli, tak vám neřeknu co to znamenalo. BAMS byl velice dobře vybaven, učebny byly opravdu špičkově zařízené a ani na infrastruktuře, armáda nijak nešetřila. To vám bylo uklízení v rámci povinných rajónů!!! A co teprve dozorčí služba v tomto komplexu!
Ty tři budovy, které rámovaly posádkový "buzerák", byly výkladní skříní kasáren a měly svého správce. Velitelem celé této školy ve škole (poddůstojnické) byl jistý major, jehož jméno raději neuvedu. Pracoval jako vojenský instruktor v Libyi a učil Kaddáfiho žoldáky zacházet s tankem. A to se mu stalo skoro osudným... Jeho tank byl zasažen nepřátelskou střelou (nevím.. netušil jsem, že byli naši vojenští instruktoři nasazováni v nějakém konfliktu) a shořel... Shořel jak tank, tak i soudruh major!
Libyjské zdravotnictví bylo v té době na žalostné úrovni a nějakou plastickou chirurgii vůbec neznali. A tak soudruh major nemohl napodobit Nikiho Laudu a jeho obličej zůstal popálený navždy...
A už jsme zase u mé dozorčí služby na "BAMSu"... Byl vlahý červencový večer a já se konečně dočkal toho, že ten komplex neuklízím, ale hlídám. Večer jsme se ještě se svými spolubojovníky (spolutrpiteli) bavili o hororech, které nikdo z nás nikdy neviděl, bavili jsme se o děsivých přízracích, které vykukují každou noc na spořádané občany a o tom, že býti upírem je daleko lepší, než jím nebýti...
A potom jsem osaměl... Seděl jsem na své dozorcovské židli, poslouchal jsem tatranské ticho a uvažoval o tom, jaké by to bylo, kdybych se mohl kouknout na nějaký horor... V televizi ani v kině to nedávali a video bylo jen pro vyvolené. A potom to začalo...
Vítr si začal pohrávat s okny v prvním podlaží, nějaký noční hmyz začal poletovat okolo mé hlavy a blížila se půlnoc! A o půlnoci se pootevřely dveře a do místnosti nakoukl Freddy Krueger! Já ho v té době ještě neznal, ale hned jsem pochopil, že jsem v háji, že je to moje poslední hodinka! Když já nemohl přijít k hororu, tak horor přišel za mnou!
Soudruh major asi neměl v úmyslu dozorčího nějak vyděsit, ale povedlo se mu to dokonale! Podle vojenských regulí jsem mu měl podat hlášení, ale vyzkoušejte si to sami! Řekněte o půlnoci Fredddymu, že se v průběhu vaší služby nic nestalo!
Přeji všem čtenářům, ať se jim dnes v noci nic podobného nestane a vůbec... Přeji hezký den!
PS: Další články z mé vojenské služby najdete zde .
