Omlouvám se za tu drzost, že
pokračuji ve svém blábolu o své cestě po Slovensku, ještě týž
den ve kterém jsem uveřejnil první díl... Ale nějak mi to
nedalo...
Tak jsem napsal o našem panickém úprku před domnělým medvědem, o naší posedlosti odesíláním pohlednic a nyní je na čase napsat něco o průběhu cesty z Nového Mesta nad Váhom do nádherných Vysokých Tater.
V prvních dnech se nic zvláštního neudálo, navštívili jsme zámek Bojnice, tamní zoopark, asi dvě malé vesnice ve kterých jsme ochutnali pivo v místních hospodách a kde jsme v místních lesích přenocovali. Třetí den našeho putování se nesl ve znamení přesunu ze Slovenska západního, na Slovensko východní...
Hodlali jsme (poprvé a naposledy) využít rychlík... Pro neznalé: to byl vlak, podobný těm dnešním, který však nezastavoval ve všech stanicích a ve kterém se platil tzv. rychlíkový příplatek. V té době to dělalo neuvěřitelných 16 korun (slovy šestnáct Československých korun), za což se dalo koupit 6 (slovy šest) desetistupňových piv a ještě koruna zbyla... Musím podotknout, že se jednalo o piva čepovaná i láhvová, neb ceny obou komodit byly totožné. Ale pokud jsme chtěli použít rychlíku ČSD (Československých drah), tak jsme se museli dostat na nějaký hlavní železniční tah, což znamenalo dostat se do nějaké stanice, kde tyto Pendolína minulosti zastavovala. Nejbližší takovou stanicí byl Martin.
Cestou do Martina jsme museli jednou přestupovat a to ve stanici Horná Štubňa... Pokud jsem si někdy před tím, nějak představoval konec světa, tak zde jsem ho opravdu nalezl. Všude byla mlha, že i před Rákosníčkovým rybníčkem Brčálníkem, něco podobného nepamatují. Mlha a ticho.. Vystoupili jsme z vláčku, několik našich spolucestujících se okamžitě vytratilo někam pryč a my osaměli na peróně. Máme skoro hodinu čas a tak zajdeme do nádražní putyky něco vypít, alespoň zjistíme co tady čepují...
"Pivo není!" odsekne nám bodrý výčepák s vizáží hostinského Palivce. "Tak si dáme nějakou limonádu!" "Limonáda není!" dozvídáme se vzápětí a začínáme tušit, že se tady děje něco zvláštního! Jediným pitím v této "hospodě" bylo jablečné víno, pro znalce "čůčo". Ano, ten přeslazený nektar, litr kterého jste koupili v kdejaké sámošce za 10 (slovy deset) korun byl tím jediným tekutým zbožím v místní restauraci..
Asi pátý den našeho putování jsme dorazili na Spišský Hrad. Nejrozsáhlejší zřícenina bývalého Československa byla Národní kulturní památkou a národní kulturní památkáři jí právě zvelebovali. Zaplatili jsme vstupné ( v přepočtu asi jedno pivo) a jali jsme se prohlížet jak žili naši předci... Vlastně naši ne, to bychom dnes žili trochu jinak, ale předci nějakých modrokrevných spoluobčanů...
Hrad jsme si prohlédli a začali jsme přemýšlet nad noclehem. Vůbec se nám nechtělo jít zpátky do podhradí a ustlat si někde za vesnicí, nebyli jsme sice žádní rasisté, ale čeho je moc... Prostě jsme se báli... A tak jsme se rozhodli, že přespíme přímo na hradě! Stačilo se nepozorovaně vzdálit skupině, kterou společně s námi provázela sličná studentka historie (t.č. na brigádě) a najít si vhodné místo někde pod hradbami.
Byl to krásný večer, měsíc svítil, ze vzdálené vesnice se ozývaly tóny cikánských písní (tehdy to ještě nebyli Rómové) a my se krmili játrovou paštikou. Pochopte, že rozdělat na hradě oheň a upéci si buřta by bylo krajně neopatrné.
Spalo se špatně, všude byl samý kámen a i to nejrovnější místo pro spaní připomínalo fakírovo lože plné ostrých hrotů... Přesto jsme usnuli a možná se nám zdály i nějaké sny. Probuzení bylo velmi zvláštní, někdo po nás totiž začal házet drobné kamínky. My jsme se totiž probudili až po otevření hradu pro veřejnost a skupina východoněmeckých turistů se bavila tím, že z hradeb metali oblázky po těch bláznech co přenocovali tam dole.
A to bylo všechno, viděla nás spousta lidí, spousta zaměstnanců hradu a nikdo nám nic neřekl... Vlastně kecám, pán co prodával vstupenky nám řekl: "Vyspali ste sa dobre? Áno? Tak dovi!" Přeji hezký večer.
