Krysí tlapky v obličeji aneb Příběh jedné vojenské kuchyně

Čas: Konec osmdesátých a začátek devadesátých let minulého století. Místo: Holyšovská kasárna. Děj: Šílený.....

Psalo se září roku 1989, nepřizpůsobiví členové UV KSČ se pomalu chystali do penze, zatímco jejich přizpůsobivější kolegové už plánovali svou další kariéru v různých dozorčích radách či pokračování své služby veřejnosti (v politice), Alexandr Vondra nastoupil do vězení a já ukončil poddůstojnickou školu v Kežmarku...

Z východního Slovenska jsem se přemístil do západních Čech a na mých náramenících se objevila první (na dlouhou dobu poslední) frčka... Stal jsem se svobodníkem! Kromě toho, že se mi zvedl žold o neuvěřitelných třicet (čísly 30) korun, to znamenalo i mnoho velké zodpovědnosti... Třeba i to, že jsem mohl nastoupit do služby, jako velitel kuchyňské směny!

Ale to předbíhám... Holyšovská kasárna totiž měla (oproti ostatním výchovným ústavům pro mladé muže) jednu zvláštnost. Netekla tam voda... Ona tam vlastně tekla, ale jen v kuchyni, na štábu pluku a v posádkovém kině. Pro ostatní vojsko byl určen jen malý příděl tekoucí vody, který se dodával dvakrát denně vždy, když bylo poblíž koupelen a záchodů co nejméně lidí. Dovedete si představit, jak asi vypadaly záchody v takové továrně na dospěláky?

Proč voda netekla jsme se nikdy nedozvěděli, podle některých to bylo tím, že místní továrna před sto lety otrávila vodu tak, že byla pitná jen dvakrát denně, podle jiných to bylo slabými čerpadly v holýšovské vodárně a zlí jazykové tvrdili že to je proto, že se obtloustlý velitel pluku nemyje a chce, aby i jeho podřízení smrděli jako on... Nevím, ale komu se tato věc líbila byly krysy. Vlastně potkani, neboť krysa je prý tvor vcelku čistotný...

A už jsem zpátky u své funkce velitele kuchyňské směny, do které jsem byl jmenován rozkazem číslo xxx/89. Nebyl to dozorčí kuchyně, který měl přístup k jakémukoliv proviantu, byl to pouhý tajtrlík který zodpovídal za činnost všech umývačů nádobí, leštičů podlahy v důstojnické jídelně a taky odpovídal za předepsanou ustrojenost bývalých sabinovských vězňů, kteří se náhodou dostali do jeho kuchyňské party. Ještě dnes si pamatuji vojína Gábora, který odmítl krásně umaštěné montérky a umýval nádobí v oděvu vz.63. Podplukovník přes kuchyně mu nejdříve hodně vynadal a když zjistil, že ho má pan Gábor totálně v pr.., se rozkřičel na velitele kuchyňské směny, tedy na mne: "Svobodníku, poručte mu!"

A tento podplukovník dostal zajímavý nápad, velitel kuchyňské směny bude v kuchyni nocovat! Co kdyby v noci někdo přišel a ukradl hrnec? Nebo hliníkové tácy? Tomu se musí zabránit a tak to velitel kuchyňské směny ohlídá! Byl jsem první, kdo to měl vyzkoušet...

Večer, když kuchyni opustili kuchaři, když jsem umyl nádobí po lukulských hodech svých mazáků a když jsem konečně spočítal ty neuvěřitelně mastné hliníkové tácy, jsem se začal rozhlížet po posteli... Nebyla tam! Srazil jsem proto několik stolů, rozestlal jsem pár spacích pytlů (ty mi půjčili kluci ze stráže) a ulehl jsem...

Potom to přišlo! Nejdříve to ve vodě zažbluňká, pod břehem zakuňká, v rákosí lupne, ve vrbě hrkne a teprve potom se objeví... Potkani! Byli všude, pořádali závody mezi kotly, páchali sebevraždy skokem do masových mlýnků, hráli karty o neuklizené zbytky a hledali způsob, jak se dostat na stůl, kde se snaží spát vetřelec, který si říká velitel kuchyňské směny...

Bylo to jako v nějakém hororu a já vůbec netušil, co se vlastně děje. Připadal jsem si jako hrdina nějaké pohádky, který přišel přespat do Čertova mlýna, jen jsem nikoho nevysvobodil... Ani jsem nemohl, já jsem totiž zbaběle utekl! A to se myší vůbec nebojím!

Jedna věc je jistá, byl jsem prvním a zároveň posledním velitelem kuchyňské směny, který tam kdy přespal.( i když jsem tam vlastně nepřespal ani já). Ale Martin Kabát by to možná zvládl, nebo ne? Přeji hezký den.

PS. Články z vojenského prostředí najdete taky zde ... Doufám, že se Vám budou líbit.